Moravská galerie v Pražákově paláci vystavuje do 26. IV. Brněnský Devětsil s podtitulem- multimediální přesahy umělecké avantgardy. Svaz moderní kultury Devětsil vznikl v Praze roku 1920 a brněnská odbočka o tři roky později. Brno se tehdy otvíralo světovým proudům a přednášeli tam architekti světových jmen jako Adolf Loos, Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a Le Corbusier, pozvaní brněnskými architekty. To mělo vliv na i na Brněnský Devětsil. Program levicového Devětsilu se snažil přiblížit umění co nejširšímu publiku, akce byly co nejpopulárnější a co nejpřístupnější.
Jedním z tehdejších nových médií byl film a proto zaujal některé členy Brněnského Devětsilu, z nichž Čestmír Jeřábek a Jiří Mahen se zabývali psaním nerealizovaných filmových poetistických scénářů a libret. Jedním z inspirátorů byl avantgardní fotograf László Moholy-Nagy, který rovněž v Brně přednášel. Jeho vize, založená na spojení hudby s barvami, byla představení pro masy. Komponovaná hudba, reprodukovaná z amplionů na veřejných prostranstvích, měla být doplňována promítáním barev do mraků. Navazoval tak na pokusy francouzských klavsenistů 18. století s cembalem s okénkem, kde se objevovaly barvy adekvátní průběhu hrané skladby. Pokud to čtenáři připomíná některé koncerty Filharmonie Brno ve Vaňkovce pro koupěschopné posluchače doplňované promítáním nebo brněnské ohňostrojné festivaly doplňované reprodukovanou hudbou, nejde o podobnost čistě náhodnou. Je jen škoda, že výstava Brněnského Devětsilu se věnuje jen úzké, byť patrně dostatečně nezmapované, části tvorby sdružení a to experimentu. Mnohem větší společenský dopad měli brněnští levicoví architekti, řešící ze sociologických hledisek tehdejší bytovou krizi a bydlení širokých pauperizovaných vrstev. Výstavní panely Jiřího Krohy věnované malometrážnímu bytu jsou uloženy v Muzeu města Brna na Špilberku a divák se bude divit-dnešní doba klade tytéž otázky na něž se tehdy hledalo a nacházelo řešení. Důkazem jsou domy sociálního bydlení rozeseté po Brně.
Moravská galerie v budově Místodržitelství vystavuje do 17. V. obrazy Jana Kupeckého a jeho současníků. Malíř byl synem emigrantů Českých bratrů z Mladé Boleslavi, narodil se v Pezinku, jak tvrdí slovenští uměnovědci, nebo v Praze, jak tvrdí čeští odborníci. Malbu začal studovat u Švýcara Benedikta Klause, působícího ve Vídni a Uhrách a ve dvaceti odešel do Itálie. V Římě nastartoval kariéru žádaného portrétisty obrazem Aleksandra Benedikta Sobieského, syna polského krále Jana III. Sobieského. Po 22 letech se z Benátek a Říma vrátil do Vídně, kde maluje Habsburky včetně otce Marie Terezie Karla VI., vojevůdce prince Evžena Savojského, v Karlových Varech ruského cara Petra I. Velikého. V 67 letech odchází portrétovat do Norimberka kde v 74 letech umírá. Z krátkého životopisu je jasné, že se jedná o mimořádnou osobnost evropského významu, ke které se hlásí všechny země v nichž působil. Jde proto o ojedinělou výstavu, kde lze vidět portréty výše uvedených osobností i práce věhlasných portrétistů, jeho současníků, jako Petra Brandla, Františka X. Palka, Antona Mengse nebo Jana Handla. Diváka při srovnání zaujme nemilosrdně realistický až nelichotivý pohled Kupeckého na osobnosti, jež vytvářely dobu. Je škoda, že na výstavu nebylo dost peněz, jak zaznělo z úst kurátora výstavy na tiskové konferenci. Na pokračující výstavní projekty současných výtvarníků-dědictví to po bývalém řediteli MG, který instituci zadlužil, bylo peněz dost.
/V/
