Moje poznatky a zkušenosti z naší nedávné historie. Pocházím z vesnice v blízkosti Brna. Střední školu jsem vychodil v Brně, zde jsem se i vyučil strojním zámečníkem a posléze při zaměstnání vystudoval i průmyslovku. Proto jsem i prožíval veškeré dění, které v letech 1936 a dál se dělo v Brně a okolí.
Jako 13-15 letí kluci jsme byli svědky počínání brněnských Němců, zejména jejich obdivu k Hitlerovi a nacismu, který dávali veřejně najevo před německým domem na dnešním Moravském náměstí. Docházelo zde k častým střetům s nimi a s českou mládeží, která bránila republiku a odsuzovala jejich jednání. Vzhledem ke zbabělosti české buržoazie, zejména agrárníků, a zradě západních mocností, zejména Anglie a Francie, došlo k rozbití republiky a zabrání Sudet. České obyvatelstvo bylo vyhnáno z pohraničí. Němci jim zabrali veškerý majetek. Vzpomínám, jak se k nám na vesnici k sousedům nastěhovala rodina vyhnaná Němci z pohraničí a jen za pomoci občanů získali nejnutnější věci na bydlení ve dvou místnostech u souseda. Obdobných byly desetitisíce.
Toto dnešní novodobá buržoazie nechce vzpomínat a záměrně zkresluje historii. Stejně tak to zkreslují i bývalí sudetští Němci a vědomě zamlčují historická fakta ve snaze získat znovu majetek, který ukradli a byl jim po právu v roce 1945 po vítězství Sovětského svazu nad fašismem odebrán.
Brněnští Němci byli ve své většině zuřiví nacisté, a proto oprávněně české obyvatelstvo z Brna po osvobození Brna Sovětskou armádou všechny německé nacisty z Brna deportovalo do Pohořelic, odkud byli přesunuti do Rakouska.
Je třeba dnes tato historická fakta připomínat zejména mladým, aby si uvědomili, že dnešní novodobá buržoazie stále více chamtí po dalším majetku a bezohledně to činí na úkor řadových občanů i středních živnostníků.
Historie se svým způsobem opakuje. V roce 1938 se agrárníci a další velkoburžoazie spojili s nacisty a zaprodali republiku. A dnes? Dochází ke stále větší zadluženosti republiky i řadových občanů.
Dnes téměř veškerý majetek, který patřil státu, tedy nám všem, je stále více rozprodáván a ani to nestačí na úhradu dluhů. Obdobně je to i s občany. I u nich roste trvale zadluženost a rostoucí nezaměstnanost zhoršuje podmínky občanů na zaplacení dluhů.
Je třeba všem občanům připomenout, že před rokem 1989 byl státní rozpočet trvale ziskový a republika měla dokonce pohledávky zejména v zemích Středního východu za dodané zboží ze státních podniků. Státní podniky byly vysoce ziskové a přispívaly miliardami korun ročně do státního rozpočtu, který měl také trvale ročně miliardové přebytky. Proto byl dostatek finančních prostředků na růst důchodů, na bezplatnou zdravotní péči, nájemné bylo trvale nízké a regulované státem. Nutno všem připomenout, že v západní Evropě platí zásada, že návratnost vloženého kapitálu do výstavby činžovních domů je 65 let a ročně se počítá se 4% odpisem vloženého kapitálu a roční zisk je také 4 %. Osobně jsem si to ověřil při návštěvě Francie, a to v Paříži a Bretani. Toto mi umožnili místní podnikatelé, s kterými jsme uzavírali vzájemně výhodné obchody.
Tehdejší průmysl a průmyslové výrobky byly technicky i kvalitou na špičkové úrovni. Proto také nebyl problém uplatňovat se s našimi výrobky na západních trzích za výhodné ceny před vysokou konkurencí.
Na příkladu z MEZ Brno, kde jsem tehdy působil, se vyráběly čerpadla pro obráběcí stroje a podařilo se soustředit jejich výrobu ze všech zemí EVHP pro jejich špičkově technickou úroveň do MEZ Brno a Sovětskému svazu předat pro jejich výrobu naši kompletní technickou dokumentaci, neboť jejich objem výroby byl na takové výši, že naše kapacita na to nestačila. Byly dohodnuty i dodávky do západního Německa, když se po zkouškách přesvědčili o kvalitě našich výrobků.
Obdobně i numericky řízené pohony pro obráběcí stroje pro jejich vysokou technickou úroveň a kvalitu byly mimo RVHP dodávány do Francie. To vše podporovalo zvyšování efektivnosti československé ekonomiky. Obdobné to bylo i v dalších podnicích. Jednotlivé státní podniky byly vysoce ziskové a stovky milionů plynuly do státního rozpočtu.
Jaká je situace dnes? Předně je třeba zdůraznit, že většina zisků ze státních podniků odchází do zahraničí podle toho, kterému majiteli patří. Přitom zdanění zisků podnikatelů je nízké a stát ztrácí příjmy, které by měl mít při správně odstupňovaném zdanění dle výše příjmu. Ve Švédsku a dalších zemích je odstupňované zdanění podle výše příjmu od 15 % do 60 %. U nás nyní platí stejné daně nejen malý a střední živnostník, ale i podnikatel s vysokými příjmy. A proto stále není dostatek finančních prostředků ve státní pokladně a rozpočet je trvale ztrátový.
Je ostudné, že dnešní vedení státu nejen trpí, ale dokonce podporuje neúměrný růst nájemného a vůbec se nestará o to, z čeho mají občané s nízkými příjmy zaplatit. Ročně se stavěly desítky tisíc nových bytů za nízké nájemné do roku 1989.
Dostatek finančních prostředků ve státním rozpočtu zabezpečoval i ústavou chráněnou zásadu, že „občan má právo dle zákona na bezplatnou zdravotní péči“. I když stále toto ustanovení je v ústavě uzákoněno, dřívější i dnešní vláda na to nedbá a ústavu porušuje. Zatím ani Ústavní soud v tomto nesjednal nápravu, přestože na tuto skutečnost byl upozorněn. Snad se z té letargie probudí a sjedná nápravu.
Proto většina občanů, která prožila období, kdy zdravotní péče byla zdarma, očekává, že se dočká doby, kdy bude dodržována ústava a bude bezplatná zdravotní péče.
A důchody? I na ně bylo trvale dostatek finančních prostředků, a proto docházelo pravidelně každý rok k valorizaci důchodů, jejichž výše zaručovala důchodcům slušnou životní úroveň. Navíc byl dostatek příležitostí pro toho, kdo mohl ještě pracovat a k důchodu si přivydělat. Dnes, kdy jsou statisíce nezaměstnaných, tuto šanci důchodce nemá.
Důvodem je i to, že většina podniků patří zahraničnímu kapitálu a pro ně je rozhodující nejvyšší zisk, který je okamžitě přesouván do zahraničí a u nás, kde jej řadoví občané vytvoří, téměř nic nezůstane.
Do státní pokladny téměř nic z toho nejde, i když jej vytvořily české pracovité ruce. Proto se stále zvyšuje zadluženost státu. Roste i zadluženost občanů, neboť stávající buržoazie maximálně vykořisťuje pracující a když se jí to hodí, odsouvá celou výrobu do jiných částí světa, kde tamní dělníky může ještě více vykořisťovat.
Roste trvale zadluženost státu, která již nyní dosahuje stomiliardové částky. Obdobné je to i v domácnostech občanů. Nízké výdělky proti západní Evropě téměř o dvě třetiny, trvale rostoucí životní náklady – růst cen potravin i dalších výrobků, zdražování nájemného a dalších služeb potřebných pro důstojný život vedou k tomu, že se zadlužují i občané a i tento dluh přestavuje také několik set miliard korun. Zatím je v nedohlednu, kdy se tento vývoj zastaví, neboť stávající vládní seskupení i to dřívější žádné vhodné řešení nemá.
Není řešením trvale dál prodávat státní majetek, a to pod cenou. Je třeba stávajícím přestavitelům připomenout, že jen hlupák může prodávat podnik, který je vysoce ziskový. Vysoce zisková byla do roku 1989 celá ekonomika a ročně přinášela do státní pokladny miliardové zisky.
To však stávající vládní sestava vyřešit nemůže a neumí. Tento stav svědčí o tom, že dnešní vedoucí politici buď ekonomice nerozumí a nebo to činí záměrně, protože jim toto řešení přináší velké osobní finanční výhody.
Co by bylo ve stávající situaci vhodné učinit? Je třeba předně zastavit prodej dalších státních podniků a v nich zabezpečit potřebnou ziskovost ve prospěch státní pokladny. Nastoupit cestu postupného zpětného výkupu podniků státem i na úvěr, aby svým ziskem zvýšily přísun peněz do státního rozpočtu. Dále je třeba upřesnit daňový systém, aby podnikatelé, kteří mají vysoké zisky, byli více zdaněni a zvýšil se příliv peněz do státní pokladny. To stávající politici, kteří vedou stát, nedělají a naopak stále více zvyšují nepřímé daně, aby více platili všichni občané, jen ne ti nejbohatší.
Co na závěr? Nezbývá než doufat, že se občané přesvědčí, že stávající politický systém a jeho dnešní vedoucí politici nedávají záruku ke zlepšení životních podmínek občanů, a proto v příštích volbách dají hlas těm, u nichž je záruka ke změně k lepšímu systému.
