Úvahy, ohlédnutí a vzpomínky

3 × „Marsch nach Pohrlitz“

Nacistických pochodů po trase Brno - Pohořelice - Mikulov zažila jižní Morava mnohem víc, ale jen tři z nich vešly do dějin svým osudovým posláním. Dostaly do vínku buď urychlit okupaci Moravy, v druhém případě ji udržet i za cenu posílení německých válečných operací a poslední byl veden snahou po likvidaci válečných důsledků. „Pochody na Pohořelice“ utkvěly starším generacím trvale v paměti jako tragické mezní případy řešení společenských poměrů. Je proto pochopitelné, proč dodnes i se svými vnuky a pravnuky, kteří válku nezažili, stále hledají společného prapůvodce těchto historických událostí.

Pochod první

Brněnská zfašizovaná německá menšina využila už v roce 1938 mnichovské krize k vyvolání nestvůrné šovinistické kampaně za připojení města Brna k okupovanému jihomoravskému území. Ostatně vedoucí říšskoněmecké Dolnodunajské župy dr. Hugo Jury už předtím spatřoval v Brnu vhodné příští hlavní město své župy. Předáci německých politických kruhů k dosažení svého cíle organizovali srazy a manifestace svých soukmenovců, ze kterých odesílali Hitlerovi rezoluce s požadavkem, aby k Německu „ještě připojil kousek země s městem Brnem“ a neváhali ani vyslat do Berlína k mezinárodnímu výboru pro stanovení konečné podoby okupace československého pohraničí zvláštní delegaci vedenou brněnským advokátem JUDr. Karl Schwabem a dalším právníkem JUDr. Branczikem.

Mimo požadavku na zabrání celého města přivezli i variantní návrh: rozdělit město na české a německé, přičemž německá část se všemi velkými továrnami, bankami, pojišťovnami a obchodní sítí by připadla k Německu i s celou železnicí Brno-Břeclav. České obyvatelstvo kolem tratě by bylo vysídleno a současně by také bylo zlikvidováno české osídlení v pásu Moutnice - Rajhrad - Ivančice. Neněmecké Brno by tvořila polovesnická předměstí severně od centra, kudy by také procházela přeložka tratě z Jihlavy na Přerov. S ohledem na mezinárodní zájmy Německa nenašla mise Schwabe-Branczik v Berlíně zjevnou podporu a proto v návaznosti na tamnější tajné služby přešla k provedení jiné varianty svého záměru. Jeho účelem bylo vyvolat v Brně konfliktní situaci, v níž by došlo i k obětem na životech německých občanů a tím k dostatečné zámince pro okupaci celého pomnichovského Česko-Slovenska. V záloze k obdobnému účelu připravovali Jihlavu.

Postupně do Brna dorazili různí tajní emisaři ze zahraničí a poté, co s upřesněnými pokyny přijel odtud i Schwabe, přikročili 11. března l939 k akcím. V tento den, který byl nazván „Vzpomínkovým dnem na hrdiny“, začaly ve městě rozsáhlé nacistické provokace, srazy, pochody, organizované urážení a ponižování českého obyvatelstva, jen aby bylo dosaženo rozložení jeho státního a národního sebevědomí, Mnichovem již značně otřeseného.
Nacistické kravály kulminovaly 13. března 1939.

Posílen svolanými muži z Přízřenic, Modřic, Želešic i z vesnic od Vyškova, vyrazil k večeru mnohatisícový dav z Brna na pochod k Pohořelicím. Cestou zaznívala nejenom obligátní hesla o návratu do říše, o jednom národě, jedné říši a jednom vůdci, ale také skandování: „Ať žije Schwabe!“, „Chceme Schwabeho!“, „Brno do říše!“. Jádro průvodu tvořily oddíly Volksdeutsche Mannschaft (obdoba Hitlerových SA), Volksdeutsche Jugend (z nich se zanedlouho vykuklila tzv. Hitlerova mládež), Freiwilliger Schutzdienst, což byli násilnostmi proslulí „ordneři“ a podobné formace. Jejich příslušníci vyzbrojení ocelovými boxery, gumovými obušky či pouze kusy železa a i kabelů vyrazili po „císařské“ silnici, připraveni smést každého, kdo by jim zastoupil cestu. Aby zvýraznili apokalyptický ráz svého pochodu, zapalovali cestou stohy slámy, na hranici u Pohořelic zapálili celnici a její osazenstvo rozehnali.

Na německé straně hraniční čáry vyhlásil Schwabe petici požadující obsazení Brna, jeho souputníci líbali „starou germánskou půdu“ a vyvolávali různé teatrální scény. V noci se účastníci akce vrátili do Modřic, aby po odpočinku nastoupili 14. března ráno k rozhodujícímu pochodu na Brno, jehož vyvrcholením mělo být převzetí správy města. Čáru přes rozpočet jim připravila česká policie s demokratickými studenty, která obsadila jižní přístupy do města a průvod rozptýlila. Hakenkrajclerský převrat v zamýšlené podobě vzal prozatím za své, avšak pučisté, znalí místních poměrů, pronikli do města zahradami a průjezdními selskými dvory a k večeru se opět shromáždili na Lažanského náměstí. Když za soumraku oznámil Schwabe davu, že německé vojsko obsadilo Moravskou Ostravu, rozpoutalo se nové kolo nacistických orgií.

Usměrněn svými instruktory Dr. Drummem, Dr. Meckelem a dalšími, přešel Schwabe na úsvitu 15. března k provedení jiné alternativy puče. K převzetí moci zformoval úderné skupiny, do jejich čela postavil zasvěcené nacisty a rozeslal je obsadit klíčové pozice v Brně. Z tzv. německého domu odešla na Novou radnici skupina vedená Oscarem Judexem, zemský úřad měl se svými přívrženci obsadit Dr. Schindler, poštovní ředitelství dostal za úkol ing. Kralitzek, rozhlas jistý Smitnik, vysílač v Komárově zajistil Otto Lothar Feeg apod. Karl Schwabe v čele ordnerů si vyhradil převzetí policejního ředitelství. Hned poté nechal ve městě rozšiřovat předem připravenou vyhlášku, v níž svým jménem prohlašoval: „Převzal jsem vedení policejního ředitelství v Brně, abych zařídil vše, co je zapotřebí až do příchodu říšskoněmecké branné moci“.
První pochod na Pohořelice skončil. Vyústil ve velezradu a dokonalý protistátní puč.

Pochod druhý

Vyšel z jižních okrajů Brna 17. dubna 1945, cestou přibral něco soukmenovců z Přízřenic a Modřic, některé jeho části byly na cestě ještě dopoledne následujícího dne. Tentokrát pochodovali výhradně muži. Hesla o fýrerovi, totální válce a totálním vítězství, o boji za „novou Evropu“ odvál z jejich rtů dým válečných spálenišť. Ale ještě drželi krok, pokud jim to ovšem revmatické klouby a jiné neduhy dovolovaly. Zpola v civilu, zpola v různorodých uniformách, protipancéřové střely na ramenou, nastupovala brněnská domobrana (Volkssturm) k „záchraně“ Brna.

Spojenecké vítězství nad hitlerovskou diktaturou a jejími satelity bylo na dosah ruky. Od jihovýchodu burácela dělostřelba 2. ukrajinského frontu Rudé armády. Komu se ještě v této chvíli zachtělo poslat na smrt – a také rozsévat smrt – brněnské dědečky, penzisty a invalidy neschopné vojenské služby?
Podél „císařské“ silnice z Brna do Pohořelic i podél jiných cest měli připravena svá stanoviště. Za kmeny staletých lip vroubících vozovku čekaly domobrance okrouhlé okopy pro stojící střelce. Některý z pochodujících útvarů čas od času zastavil, velitel určil jednoho nebo víc mužů k obsazení okopů, a ti si je hned upravovali „na svou míru“. Ostatní pokračovali směrem na Pohořelice, ale většinou zaujali postavení na linii budoucí frontové čáry Židlochovice - Holasice - Ořechov - Střelice. Těm, kteří vojenskou službu svým věkem dávno přerostli, napomáhali u Rajhradu příslušníci Hitlerovy mládeže, jimž naopak do vojenského věku dost let chybělo…
Kolik ztracených životů a prolité krve mezi Brnem a Pohořelicemi připadá na jednoho zfanatizovaného volksšturmáka? 2. ukrajinský front pohřbil na jižní Moravě na 11000 svých vojáků, jim po boku padlo asi 1500 Rumunů, za bojů zabité civilisty ještě nikdo nespočítal. Podíl volksšturmu na této bilanci není asi malý, uvážíme-li, že 6. gardová tanková armáda a 7. mechanizovaný sbor ztratily pod Brnem kolem dvou třetin svých pancéřů. A kdo že to na ramenou nesl především protipancéřovou smrt? Padli tenkrát i členové domobrany. To jsou asi ti, které zahraniční literatura teskně označuje za „oběti válečných událostí“. A kolika vlastním lidem, uniformovaným i neuniformovaným, ať přímo či nepřímo, ustlali domobranci do hrobu?

Pochod třetí
Přešly boje, 26. duben 1945 - ať to kdo uznává, nebo ne - zůstává pro Brno prvořadým dnem. Jeho svoboda byla vykoupena obrovskými škodami. Bylo válkou nejpostiženějším městem našeho státu, nebylo co jíst, kde bydlet, kam uložit nebožáky z koncentračních táborů a káznic „třetí říše“. Město sužovaly smrtelné epidemie, obdobně jako téměř celou tehdejší Moravskoslezskou zemi. Byla to situace zoufalá až k pláči a proto není divu, že se oči českého obyvatelstva upíraly na německé spoluobyvatele: co udělají, najdou v sobě sílu čestně se vyrovnat s prohrou v hanebné válce, kterou pomáhali rozdmýchat a vést? Bohužel, nedokázali to.
Většina německých občanů byla před frontou vysídlena okupační správou, ještě k večeru 18. dubna 1945 projíždělo pobořenými ulicemi auto s tlampači a vyzývalo Němce, aby se do 18. hodiny dostavili na určené shromaždiště k odsunu. Ti co zůstali, přešli po osvobození do naprosté pasivity. Muži vesměs do ilegality - ráno opouštěli své byty a odcházeli do okolních lesů, domů přicházeli až na noc - někteří se dali naverbovat i pro záškodnictví.
Čest Němců zachraňoval antifašistický výbor, jehož sekretariát byl na Kobližné ulici. Hrstka antifašistů pracovala bez oddechu a jejich hrdinský humanismus projevený při záchraně obětí hitlerismu by neměl být zapomenut. Měla by jej připomínat pamětní deska s nápisem: V tomto domě v roce 1945 pracoval německý antifašistický výbor. Považujem tento návrh za občanskou iniciativu vůči brněnské radnici, která nedávno projevila tolik snahy při likvidaci pamětních desek a názvů připomínajících národněosvobozenecký boj.
Neschopnost německé minority opustit svou minulost a positivně hledat nové způsoby soužití vedla nakonec k rozhodnutí předsednictva ZNV i NV pro Velké Brno, aby dnem 30. května 1945 byla v Brně německá otázka rozhodným způsobem upravena. Práce schopní muži byli soustředěni a nasazeni na likvidaci válečných škod. Ostatní byli vypovězeni z města a buď prozatím rozmístěni po jihomoravských vesnicích, či vyvedeni k rakouské hranici, aby ji mohli přejít a vyhledat si uplatnění jinde. Ostatně od 16. března 1939 byli říšskoněmeckými státními příslušníky, takže jejich postavení nebylo v souladu s předpisy o československém státním občanství. Pouze necelé tři tisíce brněnských Němců projevilo zájem na opětném přiznání čs. státního občanství a také, až na výjimky, je obdrželi.
V důsledku neřešitelných konfliktních vztahů nastoupilo 30. května večer asi 20000 německých občanů nucený pochod k Pohořelicím. Nešlo se jim lehce a v mnohém směru to byl akt drsný, v žádném případě však nebyl srovnatelný s likvidačními akcemi v době okupace. Jestliže první pochod do ochraptění provolával slávu Hitlerovi a jeho agresivní politice, jestliže pochod volkssturmu usiloval ještě alespoň o srovnaný krok, květnový pochod z Brna probíhal převážně za mrazivého ticha, přerušovaného jen povely stráží a ozvěnou unavených kroků. Vulgární slovní potyčky vedené z obou stran byly okrajovým jevem.
Jakže to říká lidová moudrost o těch, co seli vítr? Ano, sklidí bouři.
Ta zpravidla přináší nepříjemné zážitky a důsledky. Nejinak tomu bylo i koncem května 1945, když proud vysídlenců dorazil do Pohořelic. Tam mezi nimi náhle vypukla epidemie úplavice. Bože, po kolikáté už na Moravě kosila lidské životy? Na jihomoravském území jí padlo za oběť na 700 osob z brněnského transferu. Lidí vesměs vyššího věku, pro něž je toto závažné onemocnění zvlášť životu nebezpečné. Pohořelický tábor k dočasnému odpočinku se rychle změnil v improvizovaný lazaret. Po protestu rakouské státní správy u čs. vlády i ZNV uznali organizátoři pochodu oprávněnost vznesených námitek a další odsun do Rakouska zastavili. Do té doby přešlo téměř nestřeženou hraniční čáru 18072 osob.
Doposud nejsou známé přímé důkazy o tom, že by došlo k zastřelení některého účastníka transferu doprovodnými strážemi, nebo k jeho úmrtí na základě použitého násilí. Mluví-li se v poslední době o 10 000 mrtvých, je to záměrná falzifikace, jejíž politické pozadí je zřejmé.

Jan KOLDA
(ECHO – brněnský levicový občasník, J. Korbel z archivu redakce)


| Autor: MěV KSČM Brno | Vydáno dne 22. 05. 2015 | 1328 přečtení | Informační e-mailVytisknout článek

(c) Mětský výbor KSČM Brno 2009 - 2017. Objednatel: KSČM, zhotovitel: KSČM.
Šíření textových a obrazových materiálů možné pouze s výslovným svolením Městského výboru KSČM Brno. Stránky využívají redakční systém phpRS.