Ano, již se to blíží. Nejen volby v roce 2016, ale také 27. výročí kýmsi nazvané sametové revoluce. Máme, co jsme chtěli, říkají jedni. Druzí jsou spokojeni, protože byli ve správný čas na správném místě s ostrými lokty a bez charakteru. Restituenti také »nefrkají«, majetky byly vráceny i s úroky.
Ovšem opět se zapomnělo na ty, co pomohli vybudovat za socialismu veřejné majetky a stávající udržet. A co my další? Kolik nás je? Asi více než ve výše uvedených dvou skupinách. Jenže nás obkličuje strach. Strach z čeho? »Totalita« není, je přece demokracie, vše si můžeme dovolit, vše si můžeme koupit, všude můžeme cestovat, jen jaksi nám nikdo na tyto »in« záležitosti nechce dát. A to ani vydělat, jen nám je zkrátka nabízí, a světe, div se, i na dluh. Proč ne, viďte.
Ano, stávají se z nás některých ochočené opičky zobající z rukou pana vašnosty a jeho paní. Zaměstnanci jsou nuceni, aby vůbec měli práci, vklouznout do švarcsystému. Ten je všude, i v těch nejvyšších patrech. Společnost je jedním dechem solidarita sama. Církev vykřikuje něco o lásce k bližnímu svému a s láskou sobě vlastní se zařizuje. V rámci restitucí také nedostala od totalitního státu ani korunu na výplaty vesměs vašnostů pánů farářů. Některým, jen co je pravda, vzkvétají fary, i bazény se někde objevily. Jen v nich člověk nevidí onoho samaritána a již vůbec ne Ježíše Krista, co se rozdělí s chudými minimálně o kus »žvance«. Ano, schovají se za charitu, ale sami že by ve faře ubytovali, dali potřebným - takových je jako šafránu.
Byla »doba totality«, kdy jsme takové situace nepotřebovali řešit, protože nebyly! Sametový principál říkal ona slova »Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, nevěřte jim!« Ano, strašil onen principál, ale výsledky dávají za pravdu těm, co by se měli skrývat v rezervaci. Země bez vidiny slušného života, to je Česká republika po dvaceti sedmi letech. Vydrancovaná, i když ne ještě docela. Je to jen otázka času, aby byla. Co by dnes na tuto skutečnost řekli oni Kolbenové, Daňkové, Škodové, Laurin s Klementem? A ti v roce 1942 z oné kobky po atentátu na Heydricha? Stála jejich oběť za to, co je tu dnes?
Pokud se z vás někdo poznal, tak je to čistá náhoda. Končím slovy z filmu Pahorek, která propagoval seržant, jehož jméno si momentálně nevybavuji: »Máme se jak na zámku, ať to trvá věčně.«
Oldřich DUCHOŇ, kandidát KSČM do Senátu ve volebním obvodě Brno-město