DUHA č. 5 (listopad 2013)

Autor: MěV KSČM Brno <kscm(at)kscm-brno.cz>, Téma: KRÁLOVO POLE, Vydáno dne: 02. 12. 2013

Názory a výroky různého zabarvení vybrané pro Vás k všestrannější informaci, osobnímu zhodnocení, pro zasmání i ke vzteku, ale také pro předání i jiným spoluobčanům. „Mluvit pravdu má neobyčejné výhody, člověk si nemusí pamatovat, co kdy řekl.“ (Maurice Chevalier)

Povolební názory, problémy, nálady:

Většina občanů, kteří doufali, že volby vyřeší politickou krizi, je rozčarována. Po sedmi letech katastrofální vlády pravice není ve Sněmovně čitelná levicová většina - je topromarněná příležitost, aby se česká politika dostala z marasmuposledních let.
Tuto příležitost sociální demokraté promarnili prakticky okamžitě den po volbách, zradili své voliče, sliby, levicovou politiku, sami sebe a ČSSD tak přestává hrát roli hlavní představitelky levicové politiky u nás.
Nejhorší na tom, co se stalo v ČSSD, je skutečnost, že se odsunuje řešení opravdových problémů země,mezi které rozsah církevních restitucí a nejasnosti s nimispojené patří v prvé řadě.

Komunisté prohlašují, že budou usilovat o prosazování levicové politiky a budou předkládat vlastní návrhy řešení, které mají připraveny v konkrétních podobách. Jejich předseda Vojtěch Filip patří k té nepatrné hrstce politiků, kteří v dnešní době dokážou uvažovat racionálně, mají kontakt s realitou a zastávají čitelné a pevné postoje. Úplně postačí, když v tom bude pokračovat. Jsem přesvědčen, že Vojtěch Filip má ty nejpravděpodobnější scénáře promyšleny na pár tahů dopředu. Zatím tomu tak vždy bylo.

Vojtěch Filip: „Jestli opravdu volby něco řekly, tak to je odmítnutí starého stylu vládnutí. Budeme opoziční stranou, pokud nedojde k revizi zákona o církevních restitucích. Konec krize tyto volby neznamenaly, jen nastala její nová fáze.“

Politická reprezentace se rozpadla do 3 vnitřně nesourodých částí:
1. Pravicová část zažila drtivou porážku. ODS půjde nyní ještě rychleji ke dnu, protože kmotry nezajímá partaj s nějakými sedmi procenty a tedy s vysoce hubenými profity. TOP 09 si bude lámat hlavu, do jakého úboru ještě navléci Karla, aby trochu více zaujal.

2. Levice na tom není o mnoho lépe. Ukázalo se, že není natolik silná, aby dosahovala ficovovských výsledků i přes své rozdělení na dvě téměř srovnatelně vlivné strany.

3. Také třetí tábor je rozštěpen. Stoupenci Babiše věří v to, že se o ně schopný manažer postará. Tábor okamurovsky nespokojených má řešení opačné - shora nepřijde nic dobrého a proto je třeba iniciativa zdola a v referendu si odhlasovat, že už nejsme Češi, ale Švýcaři. Jedni chtějí stát řídit jako firmu, druzí by rádi řídili firmu referendem. Lidovci mají jako obvykle hodně mravokárných řečí, aby nějak nenápadně zamluvili, že jsou zde od toho, aby hájili zájmy církve, nikoliv státu. Svým důrazem na uzavřenost církevních restitucí se chovají jako záložní tým TOP 09. V podstatě zajišťují, aby to, co bylo přes odpor 80% národa protlačeno za velmi pochybných okolností o jeden hlas kriminálníka bývalou vládní koalicí, nemohlo být přezkoumáno.

Sestavit vládu z těch, kteří si navzájem nevěří a záludně si podrážejí nohy a dát společný program těm, kteří mají zcela protichůdná očekávání - nebude lehké.

Voliči karty sice rozdali, ale tak, že bude velmi obtížné s nimi dobře hrát v jejich vlastním zájmu. Inu- co si zvolili - to budou mít. Proto by se neměli divit, že se budou opět divit!

Restitucemi jde katolické církvi o majetkovou základnu pro vlastní nezávislou činnost, ale také o zavázání a zapřažení nekatolických církví do její vlastní káry. V rámci své pověstné a v historii nesčíslněkrát potvrzené „nezištnosti“, milostivě jim ucmrndla něco z kořisti, aby jí vedle lidovců, TOP 09 a ODS také někdo další kryl záda, aby nebyla v té nechutnosti sama. Římskokatolická církev tímto „nezištným ryze láskyplným“ korupčním jednáním uplácí malé církve podílem na kořisti s podmínkou, že se připojí. Je to cesta k dalšímu rozšiřování politického katolicismu, který byl za první masarykovské republiky na základě zkušeností s vysokým katolickým klérem, striktně odmítnut (postavil se např. proti vzniku samostatného státu). V současných poměrech je sice tato zkušenost a odkaz vedoucími politiky slovně hájena, ale prakticky krok za krokem opomíjena. Vždyť bez účasti kněze a pokropení kropenkou dnes policista či hasič nemůže ani nastartovat nové auto, řidič tramvaje novou tramvaj, což jsou, na rozdíl od jiných významnějších příkladů banality, které ale tuto rozšiřující se tendenci dokazují. Nejen vedoucí řídící pracovníci těchto a dalších jiných institucí, ale vládní činitelé, ministři a veřejnoprávní média v čele s televizí se chovají a jednají již tak, jako by se ke katolictví u nás nehlásila pouze desetina občanů, ale většina! K tendenci rozšiřování politického katolicismu u nás nepochybně přispívá snaha arcibiskupa Duky vyjadřovat se k dění k němuž to církvi vůbec nepřísluší a měla by být zdrženlivá a jeho až přílišná obliba být viděn v blízkosti vlivných a mocných v tomto státě včetně prezidenta. A pro ty, kteří např. na manifestaci odborů vyjadřují s těmito mocnými svoji nespokojenost, neváhá použít označení „lůza“.

Vlastnictví, jehož se katolická církev restitučními požadavky dovolává, splňovalo však z její strany ve většině jen jeden z nezbytných 4 atributů vlastnictví - t.j. pouze držbu. K vlastnictví totiž nutně patří možnost jej neomezeně užívat, bez omezení s ním manipulovat, prodávat, převádět na jiné subjekty atd. To však v případě římskokatolické církve nikdy nebylo. Ten majetek však byl vždy svým způsobem pokládán za veřejný. Chovali se k němu tak např. králové, císař Zikmund jej bez omezení zastavoval, prodával, přesouval na jiné osoby. Za Rakouska-Uherska jej zákony ze 70. let 19. století pokládaly za veřejnoprávní. Vývoj nejen v Rakousku, ale také v jiných státech (např. v Německu,ve Francii, v Portugalsku atd.) potvrzuje, že sekularizace (zesvětštění, vytlačování vlivu náboženství z oblastí lidské činnosti a státu) tzv. církevního majetku bez náhrady nebyla ve světě považována za opatření komunistické, ale za zásah demokratické revoluce proti feudalismu ( také s přihlédnutím k tomu jakými, mnohdy zcela nekřesťanskými, otřesnými,  cestami církev majetek získala). Neobstojí tudíž tvrzení „co bylo ukradeno, má být vráceno.“
Ani pole, lesy a mnohé nemovitosti, které si katolická církev dnes nárokuje, nebyly jejími soukromými majetky, pouze je užívala pod kontrolou státu. Pozemkovými reformami v letech 1919 a 1947 přišla o mnoho nemovitostí i o právo jejich využívání. Zabrané pozemky byly přiděleny rolníkům a bezzemkům. Římskokatolická církev je nám dnes vykreslována jako oběť totality, už se ale nepřipomíná a zamlčuje, že dlouhodobě hrála v českých dějinách spíše úlohu utiskovatele, než utěšovatele. Úspěch katolické církve vyjádřený tzv. církevními restitucemi má být symbolizován znovupostavením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který tam stával do listopadu 1918. Má se stát symbolem triumfu katolické církve nad českým národem, jako tomu bylo v minulosti, s odůvodněním, že tam kdysi byl a dnes tam prý chybí ke zkrášlení náměstí. Žádné diskuze o důvodech jeho postavení v 17.století nemohou zastřít fakt, že byl postaven jako díkůvzdání Panně Marii za pomoc katolickým zbraním ve třicetileté válce, jako dík za ovládnutí protestantských českých zemích. Mediální propagace jednoho názoru podporujícího tento triumfalismus spojený s jednostranným pohledem na dějiny se objevuje vždy v období krize paměti. Může však vést i k opačnému výkyvu.

Na Slovensku došlo po tzv. církevních restitucích k převodu obrovského majetku do Kanady a pak do Říma. Katoličtí politici, včetně hlavního konstruktéra a propagátora restitucí Františka Mikloška, byli zaskočeni. Lze u nás vyloučit podobné nejdivnější cesty a formy nakládání s majetkem, kdy kláštery s několika řádovými bratry asi těžko mohou spravovat rozsáhlé majetky?

Řád německých rytířů nedávno požádal stát o vydání rozsáhlých majetků na severní Moravě, včetně lázní Karlova Studánka, hradů Bouzov a Sovinec i 13.5OO hektarů lesa. Vikář tohoto řádu Hofman o počtu členů řádu uvedl 21. listopadu t.r. následující: „V olomoucké arcidiecézi jsme 2 kněží na šest farností, v ostravsko-opavské 4 kněží a 1 familiář na dvanáct farností. Máme ještě jednoho kněze v Praze, 2 na Slovensku a řádové sestry na Slovensku. Kromě toho máme ještě 15 familiářů. Velmistr sídlí ve Vídni, ale náš řád spadá pod Svatého otce. Jestli řád německých rytířů byl zrušen - o tom nerozhoduje žádný světský orgán, ale rozhoduje o tom Svatý stolec!“

Jak je možné, že o tom nemůže rozhodovat česká judikatura, když zde funguje pouze jedna soudní moc a to česká judikatura a vy jste českým právním subjektem?
„Nemůže, protože církev je staletá instituce, která má jiná pravidla než světská moc. Podléhá místnímu zákonodárství jen v základních občanských věcech. Ale vnitřní organizace církve nespadá do kompetence jakékoli republiky, ale Svatého stolce.“

Jakou má minulost a jaké formy nabývání má tzv. „historický církevní majetek“? Lze považovat veškeré formy jeho nabývání za zákonné, právoplatné a které obstojí i morálně?

V první polovině 18. století zámecký hejtman Wegner v díle „Utrpení selského lidu“ uvádí: „Když český sedlák veškeré práce a povinnosti, které mu vrchnosti ukládají, trpělivě snáší, zasluhuje, aby za svatého a mučedníka prohlášen byl. Robotuje od sv. Jiří do sv. Havla pět dní v týdnu a pro svou práci má jen jeden den. Kdo nešel do kostela, byl trestán a pokutován. Kostelníci mívali nařízeno zapisovat každého, kdo se na bohoslužby nedostavil. Za to dostávali část pokut vybraných od provinilců. Robotovat musela celá rodina - muži od 18 do 55 let, ženy od 17 do 50 let. Děti od 13 let musely pást dobytek pánů.“
Církev jako největší feudál i jako ideová autorita se spolupodílela na vykořisťování a utrpení poddaných. Neznala slitování ve vymáhání desátků od věřících a plateb za církevní úkony jako např. křty, biřmování, svatby, mše, pohřby atd. Tisíc let vládla církev se šlechtou v Evropě a zcela nekřesťansky, násilně a nemravně získávala velkou část požadovaného tzv. svého historického majetku, včetně obchodování s lidmi - otroky. To 18. 6. 1452 papež Mikuláš V. povolil v bule „ Divino amore communiti“ a portugalskému králi napsal: „země nevěřících dobýt, jejich obyvatelstvo vyhnat, podmanit a přinutit k věčnému otroctví.“  Papež Gregor I. na svých statcích měl stovky otroků. Biskup Rodriguez de Fosca sám jako objednávatel se podílel na obchodování s otroky-indiány v Seville. Kolumbus mu dodal několikrát velký počet otroků-indiánů na trh otroků do Španělska, např. v únoru 1495 čtyři lodě, na každé z nich bylo 500 indiánů ve věku 12-35 let!
Naše dějiny byly výrazně ovlivněny bojem o vlastní identitu, existenci před germanismem a vládou papežů. Jsou na to různé názory, ovšem v husitské době nám hrozilo od křižáků téměř vyhubení. Jedním z důvodů husitské revolty bylo, že církev držela až polovinu pozemkového majetku. Reformátor církve mistr Jan Hus je po téměř 500 letech stále kacířem, žádný následný koncil to nezměnil. Papež Pavel II. v roce 1466 vyhlásil klatbu i nad českým králem Jiřím z Poděbrad a křížovou výpravu proti němu. Neposlušný svět byl trestán křižáckými výpravami papežů. Také vznik Čs. republiky vysoký katolický klér nepřivítal. Po smrti císaře Svaté říše římské Josefa II. se jeho reformy zasahující římskokatolickou církev přes její snahu nepodařilo výrazně změnit.

Netřeba hledat nepřátele církve na levici. Vždyť po 2. světové válce v letech 1948-49  bylo např. 60% členů KSČ katolíky a vedení strany se snažilo o slušné vztahy s římskokatolickou církví. Do toho však přišla encyklika papeže Pia XII vydaná 1.7. 1949 o exkomunikaci, což znamenalo: všichni věřící, kteří se stali či stanou členy komunistických stran, nebo budou s nimi jakkoli spolupracovat byli dáni do klatby. Současně to byl příkaz pro duchovní a řeholní řády postavit se proti tehdejšímu státnímu zřízení.Toto bylo v tehdejším období studené války pokládáno za akt nepřátelství a vztahy byly zatíženy hlubokou animozitou z obou stran. Tato papežská vůle má své důsledky dodnes, ale nikdo se k tomu jaksi nehlásí a mlčí se o tom. Jen mladé špičky KDU-ČSL se v současnosti bleskurychle učí nešvarům svých předchůdců a ukázněně naslouchají radám a varováním svého tiskového mluvčího Hermana, nepřipustit do vedení nové povolební Sněmovny  představitele KSČM - třetí nejsilnější strany, která získala více než jednou tolik hlasů než oni. Inu „demokraté až na půdu“. Nebo, že by se snad ještě nyní obávali „klatby“?
Poslední znárodnění ( jinak sekularizace) tzv. církevního majetku, které nabylo platnosti v březnu r. 1848, bylo projednáno zákonodárným shromážděním dávno před únorem 1948 za účasti všech parlamentních stran! Také i toto je zamlčováno!

Církevní majetek vzešel z darů králů, šlechty, kapitálu, z darů i věna věřících, přispělo i zahraničí. Ale vzešel za staletí i ze solné daně, prodeje odpustků, roboty, z utrpení, krve a potu našich předků, z vykonstruovaných procesů s tzv. čarodějnicemi, které byly náležitě movité a z procesů s tzv. kacíři, z trestuhodných činů kléru. Po Bílé hoře z násilné rekatolizace a zcizení majetku nekatolických emigrantů, popravených českých pánů či zcizením sakrálních staveb jiných církví.

Spisovatelka Lenka Procházková v článku „Jen hněv nestačí“, kromě jiného, napsala: „V evangeliích se nikde neříká, že církev má být bohatá. Římskokatolická církev se chová jako nadnárodní firma a její logo, visící v každém průvanu - mrtvola Ješua z Nazaretu na kříži, kdyby žil dnes, zhrozil by se, k čemu byl zneužit!“