Zřejmě blížící se komunální volby vedly náměstka primátora města Brna Ing. Oliver Pospíšil k tomu, aby využil měsíčník ŠALINA (7/2010 a 8/2010) na svou prezentaci v souvislosti s bytovou politikou statutárního města Brna, kterou „adoptoval“ v končícím volebním období.
Přiznávám mu zásluhu, že po vstupu České republiky do Evropské unie se prodeje obecních bytových domů za podpory Klubu KSČM nedostaly na základě pokusu ODS do soutěže silných právnických subjektů mimo dosavadní uživatele bytů. Novými pravidly prodeje se podařilo udržet přednostní právo nájemníka, avšak za cenu námi kritizovaného růstu cen na zhruba dvojnásobek (a to i po korekci, kterou jsme prosadili). Samozřejmě, že poslední úpravy pravidel pronájmu obecních bytů spočívající v zavedení pojmů „sociální byt“ a „startovací byt“ podporuji, protože se tím město zapojuje do řešení základní kapitoly sociální politiky: zajištění sociálních podmínek pro uplatnění práva na bydlení. Některá další témata jsou však pojata zkresleně, a to může ohrozit nalezení správných východisek.
Zmíněná „privatizace bytového fondu“ principiálně privatizací vůbec není. Obec není „privatizátorem státního majetku“, obec tento majetek vlastní a v rozsahu, který je pro obec zbytný, ho prodává. Obec má plnit svoji úlohu v bytové politice, musí si ji odpovědně definovat a musí proto disponovat nástroji, kterými ji bude realizovat. Nepostačí žádná strategie bez neopomenutelných nástrojů bytové, mezi které patří obecní bytový fond. Nelze tedy otevřít nabídku obecních bytů jako v městské části Brno-Bohunice, kde se obecních bytů prodejem zbavili, a tím se odstřihli od odpovědnosti za bytovou politiku a přenechali ji městu a ostatním městským částem. Je dobré si uvědomovat, že tento model podporoval i současný starosta MČ a kandidát na primátora Robert Kotzian. Výhodou města Brna je, že od přijetí vyhlášky města Brna č.3/1996 svoji bytovou politiku zásadně nemění a tato je stabilizačním prvkem pro občany města. Součástí bytové politiky města musí být vůle ponechat si určitý rozsah bytového fondu, který je dnes definován v seznamu bytových domů.
Nejde tedy o „zapojení občanů, kteří si mohou dovolit pronajatý byt výhodně koupit“. Především bytové domy nebo jejich celky určené k prodeji nejsou užívány pouze takto sociálně silnými nájemníky a s prodejem se „svezou“ i ti, kteří na získání bytu do majetku nemají. Většinou se snaží sebrat veškeré zdroje na získání vlastnického práva k bytu (dochází k němu až v dalších krocích, protože město poměry jednotek v domě nedefinuje) nebo trnou v obavách, jak s nimi naloží nový vlastník z hlediska nájemného, udržení v bytě nebo „atraktivní“ cenou při pozdějším prodeji. Za zvrácené považuji to, že se v České republice prosazuje představa nájemní bydlení dražšího než bydlení vlastnické. Odporuje to obecným principům, kdy právě majetní si zajišťují bydlení do vlastnictví, zatímco ostatní využívají ve své podstatě sociální systém bydlení nájemního, zajišťovaného zejména obcemi. Je to všeobecně výhodné i z hlediska potřebné mobility pracovní síly. Proto „tržní“ ceny bytu i nájemného, musí dostat svoji zákonnou definici. Musí být založena na kvalitě bytu, na ekonomice poskytování bydlení (společenské je levnější než individuální), a to včetně podmínek místních. K tomu je třeba stanovit právní rámec pro její použití, včetně protiprávnosti navýšení ceny odpovídající parametrům „lichvy“.
Debaty o „nesporných výhodách regulovaného nájemného“ jsou mimo realitu v době, kdy se nájemné nadále označované za regulované pohybuje nad hranicí ekonomicky zdůvodnitelnou. Cílové nájemné stanovené na úrovni 5% (či 4,5%) nevěrohodně započtených základních cen bytu podle katastrálních území není dáno věcně podloženým (věcně na úrovni asi 3,2%), ale je politickým rozhodnutím Nájemníci, kteří řeší jak uhradit každoročně zvyšované nájemné podle zákona 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, již nejsou zvýhodňováni vůbec. Pokud neberu v úvahu, že nový nájemník je vystaven ještě vyššímu cenovému diktátu. Navíc nejistota z vývoje nájemného (cílové nájemné vzrostlo v Brně od roku 2006 o 40% bez ohledu na současný cenový trend v oblasti nemovitostí) je žene do rizik spojených s vyčerpáním finančních zdrojů na získání bytu do vlastnictví a s ekonomickým tlakem silnějších vlastníků bytů v příslušném společenství vlastníků jednotek (SVJ). Útok na bytová družstva korunovaný i jejich zařazením mezi obchodní společnosti je další vizitkou „oduševnělosti“ naší společnosti. Proto je namístě vytvořit podmínky, aby se nájemníci s dostatečným finančním potenciálem realizovali ve vlastnickém bydlení a pro ostatní byl nájemní prostor zachován a uvolněn. Jak máme řešit sociální aspekty bydlení, když o obecní byty soutěží zájemci ochotní uhradit i 400 tisíc Kč dluhů s příslušenstvím, případně přistoupit na protiprávní požadavek úhrady nákladů na uvedení bytu do uživatelného stavu!
Obec má nástroje, aby dokázala nájemné v bytech odstupňovat, nikoliv na principu vyšších příjmů do rozpočtu, ale na principech kvality bytu, kvality lokality, apod. Členění nájemného pouze podle katastrálních území je zcela neopodstatněné. Už také proto, že pro definování těchto cen jednak není dost podkladů, jednak jsou tyto podklady zavádějící, protože vystihují pouze omezený segment trhu s byty, případně vychází pouze z cen nabídkových, tedy nerealizovaných (realizovatelných?). Ani zákon o jednostranném zvyšování nájemného majiteli cenu zvyšovat neukládá a nebrání mu cenu snížit. Domnívám se, že lze pracovat s myšlenkou, aby si město obecní byty stanovilo vlastní „cílové nájemné“, a např. s rezervou ve výši max. 70% cílového nájemného stanoveného sdělením Ministerstva pro místní rozvoj pro standardní byty a max. 45% pro byty se sníženou kvalitou (s odkazem na odlišné náklady na pořízení a cíl cenové motivace zájmu o nižší komfort bydlení).
„Zkušenosti ze zahraničí jsou inspirativní“ - určitě. Stačí se ohlédnout do Rakouska : propracované ohodnocení kvality a vybavení bytu pro stanovení výše nájemného, systematická podpora sociálního bydlení a další inspirativní parametry bytové politiky. V České republice bude za současných politických podmínek problém prosadit potřebné zákony tak, aby byly „šetrné sociálně“ (nikoliv jen rozpočtově).
Městu by neměla chybět odvaha využívat právní prostor k vlastní celoměstsky jednotné bytové politice, zahrnující jak prodeje, tak pronajímání i stanovení výše nájemného.
První říjnové pondělí je trvale spojeno se Dnem bydlení, kdy si připomínáme stav řešení této naší neoddělitelné životní a společenské potřeby. Významnou roli v oblasti bydlení sehrává Sdružení nájemníků ČR (SON) svou iniciační i poradenskou činností, kterou nevyužívají jen nájemníci, ale informace a rady vyhledávají i ostatní zainteresované subjekty. Autoritu SON potvrzuje i ta skutečnost, že se letos koná ve dnech 30. září až 3. října 2010 v Praze XVIII. Kongres IUT (International Union of Tenants).
Ing. Pavel Březa,
člen Zastupitelstva města Brna
předseda KO SON v Brně