Heslo Nejsme jako oni, skandovaly před dvaceti lety davy na náměstích při zvonění klíči, které nahrazovaly umíráček na pohřbu socialismu.
Někteří se dnes za zvonění klíči stydí. Poradce prezidenta Ladislav Jakl v Lidových novinách v souvislosti s listopadovým převratem napsal, že chtěl svobodu, ne kapitalismus. Také mnozí disidenti jsou znechucení vývojem společnosti. Oni přece chtěli svobodu, ne zvůli. Z velkého nadšení na Letenské pláni po dvaceti letech působení trhu bez přívlastků zbývá dnes jen kocovina z otravy bezbřehým sobectvím. Nicméně, ze studentů, kteří byli před dvaceti roky jádrem demonstrantů, jsou dnes čtyřicátníci, ale stále tvoří jádro voličů pravicových stran.
Za socialismu, dík všeobecnému zvýšení životní úrovně, sláblo třídní uvědomění. Podobný proces probíhal i v hospodářsky rozvinutých ekonomikách na západě. Rozvrstvení společnosti, jak jej definovali Karel Marx a Bedřich Engels, se ve druhé polovině dvacátého století podstatně změnilo. Na vrcholu společnosti vznikla tenká vrstva bohaté elity. Zahrnuje méně než procento obyvatelstva. Elity se postupně zformovaly do globální třídy. Na opačném konci společnosti živoří deklasovaní lidé - bezdomovci, žebráci, rasově odlišní a nelegální imigranti, a mnozí další. Jejich podíl v populaci v rozpětí od pěti do 30 procent ovlivňuje sociální politika státu. Největší část společnosti představuje střední vrstva, zaměstnanci s různou velikostí příjmů. Mohou dokonce mít nárok na sociální dávky. I tato skupina mnohdy volí pravici.
Organizovaná loupež
Významné majetkové rozdíly u nás za socialismu prakticky neexistovaly. Jen živly v šedé ekonomice - veksláci, někteří zelináři a řezníci, nebo taxikáři, kteří byli současně pasáky, nahromadili před koncem 80. let majetky, které pak úspěšně legalizovali v privatizačním procesu. Pohoršení veřejnosti nad tímto jevem odmítl guru našich ekonomů Václav Klaus prohlášením, že nezná špinavé peníze. Tím povzbudil mafie celé Evropy k vyprání peněz v naší ekonomice například investicemi do restituovaného bytového fondu. Rozdávání národního majetku v kupónové privatizaci využilo několik našich přičinlivých mládenců, (Viktor Kožený nebyl sám), k rychlému zbohatnutí. Na první fázi organizované loupeže navázala druhá v podobě tunelování bank a investičních fondů. Naše společnost se majetkově rozdělila podobně jako na západě, jen částky na kontech příslušníků naší majetkové elity jsou poněkud nižší, a nikdo nepatří do vrchní vrstvy globálních elit.
Příslušníci elity svá přání politikům diktují na jachtách nebo ve vilách v atraktivních letoviscích u moře. Za poskytnuté služby jim financují volební kampaně. Typickými voliči pravicových stran jsou příslušníci střední vrstvy. Žijí hlavně ve městech. Většinou jsou to vysokoškoláci, mnozí z nich byli mezi studenty, kteří vedli převrat v roce 1989. Početně však převažují mladí absolventi vysokých škol ve věku kolem třiceti let.
Vysokoškoláci dosud nemají problémy s uplatněním a dost velká část má relativně dobré příjmy. Také se později žení a vdávají, takže o samostatné bydlení za drahé nájemné, nebo v bytě pořízeném na hypotéku, se zajímají až ve věku, kdy mají vyšší příjem. Socialistický režim jim usnadnil život také tím, že mohli, a dosud mohou, studovat bez placení školného. V zemích, kde se školné platí, a v populaci je větší podíl vysokoškoláků, mnozí pracují za nízký plat, a do vysokého věku jsou zatíženi splácením úvěru na školné.
V současnosti však naše soukromé školy každoročně vydávají tisíce předplacených diplomů a jejich držitelé se už namnoze musí spokojit s prací, na kterou stačí maturita. Idyla vysokoškolákům končí, ale v letošních volbách se to, bohužel, ještě neprojeví.
Nutnost změny
Dvacet let neoliberálního trhu bez přívlastku způsobilo v našem národním hospodářství a ve společnosti takové změny a škody, že se i v seriózních ekonomických výhledech objevují obavy ze státního bankrotu. Podobně destruktivní společenský pohyb probíhal po roce 1989 v celém euroamerickém civilizačním prostoru a vyústil v globální krizi. Všeobecné znechucení politikou sobeckého kořistnictví vedlo ve Spojených státech ke zvolení Baracka Obamy prezidentem. Vznikl také ekonomicky silný blok rozvíjejících se zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), které vesměs odolaly devastačnímu působení neoliberální ekonomické doktríny.
Na tomto globálním pozadí budou u nás letos probíhat troje volby. Máme historickou povinnost změnit poměry. Politici jsou veřejní zaměstnanci, které si platíme. Když zachází s veřejným majetkem, jako by byl jejich osobním vlastnictvím, je to naše chyba, že jim to trpíme. Rozumný podnikatel manažery, které si najal, aby mu firmu řídili, a oni mu ji rozkrádají, vyžene.
Naštěstí ani ohlupující propaganda nepřesvědčila veřejnost, že politici respektují zájmy společnosti. Přibývá lidí, kterým vadí, že vrcholoví politici provozují politiku jako výnosné podnikání, a sledují jen své osobní zájmy. Společnost a politici žijí v rozdílných světech. Ke změně však nestačí, aby lidé jen nadávali, nebo se utěšovali pocitem »nejsme jako oni«, a přitom nešli k volbám. Volby jsou vlastně už poslední možnost, jak dosáhnout změny k lepšímu klidnou cestou. Pokud se to nepodaří a zvítězí pravice, TOP 09 má už ve Straně starostů připravené ostré hochy, vyškolené militantním antikomunistou Jaromírem Štětinou, kteří si umí se sockama poradit. Také fašisté se houfují…
11. května 2010, Josef ŠULC