K 65. výročí osvobození

Autor: MěV KSČM Brno <kscm(at)kscm-brno.cz>, Téma: Kohoutovice - ARCHIV, Vydáno dne: 07. 01. 2010

Vítězný postup Rudé armády před 65 lety znamenal pro většinu z nás obrovský pocit radosti, ulehčení a osvobození od útrap nacistické okupace.

  Stále častěji musíme my, kteří jsme pamětníky těžkých, ponižujících let Protektorátu 1939 - 1945 s lítostí a rozhořčením sledovat, jak se historická pravda zneužívá pro politické cíle současné vládnoucí elity. S trpkostí o to větší, že tisíce rudoarmějců, kteří zde v boji proti nacistům bojovali a mnozí tu padli, k nám přišli jako přátelé a osvoboditelé.

  Byly to poslední dny války a rudoarmějci šli na zteč  s vědomím, že v boji mohou padnout.

    Starší generace  si dobře pamatuje, s jak hrozným nacistickým terorem a násilím jsou v Brně spojena místa jako hrad Špilberk, Kounicovy koleje, budova právnické fakulty, místo Pod kaštany, kde byl koncentrační tábor.

    Pamětníci vzpomínají na chvíle, kdy  po šesti temných letech spatřili v odpoledních hodinách 26. dubna 1945 vlát naši státní vlajku na budově alumnátu v Masarykově čtvrti - byl to prožitek tak velkého štěstí, uvolnění a vděčnosti osvoboditelům, že na něj nelze nikdy zapomenout.

    Snahy některých současných tzv. “historiků” a “novinářů”, kteří vždy v souvislosti s blížícím se  výročím vítězství spojenců nad fašismem usilují o co největší znevážení rozhodujícího podílu Sovětského svazu a Rudé armády na tomto vítězství, nás vedly k tomu, abychom stručně uvedli klíčové momenty Velké vlastenecké války. Jsou to bitvy, které rozhodujícím způsobem přispěly k porážce nacistického Německa.

    Čerpali jsme z historických dokumentů a pamětí účastníků Velké vlastenecké války - maršálů Žukova, Koněva, dále autorů JemeljanovaBerežkova.

    22. června 1941 vpádem nacistických hord začalo pro sovětský  lid období plné hrůzy, strádání, nepředstavitelných obtíží; na okupovaných územích byli vražděni nevinní lidé, ničeny výsledky jejich práce, kdy celé vesnice, ba i města byla nálety a požáry likvidována. Vždyť například v našem družebním městě Voroněži po jeho osvobození od fašistů stál jediný dům.

    V jaké situaci byl na začátku války Sovětský svaz? Kolik relativně klidných mírových let mělo sovětské Rusko k odstranění zaostalosti z dob carského Ruska, následků 1. světové války, občanské války a intervence imperialistických států, jež skončila až v roce 1922? A již v roce 1933 nástupem Hitlera k moci začalo období poznamenané nejen velkou nervozitou a nejistotou v mezinárodní situaci, ale stále zřetelnější předzvěstí o neodvratnosti nového válečného konfliktu (Habeš, občanská válka ve Španělsku).

    Současným tzv. “historikům” se lehce, ale ve skutečnosti lživě, srovnává tehdejší ekonomická vyspělost Spojených států amerických se Sovětským svazem - vždyť USA od 2. poloviny 19. století na svém území válečné události vůbec nepoznaly.

    A nyní stručně k rozhodujícím střetům Rudé armády s vojsky fašistického Německa.

    Agrese proti Sovětskému svazu byla v plánech Adolfa Hitlera a jeho generálů připravována jako “blesková válka”. Dobytí Moskvy, a tím kapitulaci Sovětského svazu počítali na týdny, maximálně několik málo měsíců. Předpokládali, že to bude vlastně procházka - vždyť zatím většinu evropských států nacisté takto porobili. Svůj válečný potenciál obohatili o nemalé zdroje právě z těchto obsazených území.

    Ale v Sovětském svazu je čekalo jedno zklamání za druhým. Nepřítel tu narazil na hrdinský odpor, kdy obrana se rychle měnila v úspěšný útok. I když se nacistické jednotky přiblížily na krátkou vzdálenost k Moskvě, k jejímu dobytí, i když bylo Hitlerem vyhlašováno jako hotová věc, nikdy nedošlo. Přestože masivní útok fašistů na Moskvu byl zahájen 2. října 1941, k výročí VŘSR 7. 11. téhož roku se na Rudém náměstí tradičně konala přehlídka vojsk Rudé armády - její účastníci přímo z přehlídky odcházeli na frontu - tehdy tak blízkou, aby ve “svaté válce” hájili svou vlast.

    Opakované  snahy nacistických jednotek dobýt útokem Moskvu byly neúspěšné a doprovázely je obrovské ztráty. Tak např. za dvacet dní rozhodujícího útoku na Moskvu Němci ztratili na 155 000 padlých a raněných, 800 tanků a nejméně 300 děl. Pro další vývoj nejen Velké vlastenecké války, ale i mezinárodně politické situace bylo rozhodující, že právě zde “nacističtí nadlidé” ztratili mýtus neporazitelnosti.

    Pod Moskvou, jakož i v ostatních místech rozhodujících bojů se projevila účast partyzánských oddílů, které svými hrdinskými akcemi mařily zásobování nepřátelských vojsk a práci jejich týlových orgánů. Obětavě a vytrvale pracovalo pro obranu proti nepříteli civilní obyvatelstvo - přes nálety, dělostřelecké ostřelování závody vyráběly vše, co frontoví bojovníci potřebovali k úspěšnému boji.

    Jako dík všem, kteří pomohli ubránit hlavní město před fašistickým uchvatitelem, je nápis na náhrobním kameni neznámého vojína u zdi starobylého Kremlu: “Tvé jméno je neznámé, Tvůj čin je nesmrtelný.”

    Hrdinství, jež nemůže být nikdy zapomenuto, prokázali obránci i civilní obyvatelstvo města Leningradu. 8. září 1941 je fašisté uzavřeli blokádou. 18. ledna 1943 u Ladožského jezera sovětské jednotky německé obklíčení prorazily; od fašistických útoků byl Leningrad zcela uvolněn 27. ledna 1944. Suchá fakta nepostihují všechny hrůzy, hlad, těžkosti, jež Leningraďané prožili. Přesto i zde výroba v závodech neustala, i když v nich pracovali lidé doslova padající hladem, únavou a vyčerpáním. Město-hrdinu po dobu zimy  s “Velkou zemí” - jak se říkalo území mimo blokádou sevřený Leningrad - spojovala “cesta života” po zamrzlém Ladožském jezeře. Tudy se i přes ostřelování, jež neznalo téměř přestávek, dostávaly do města nejnutnější potraviny a léky a tudy byli do bezpečí evakuováni nemocní a děti.

    Největší  školou vítězství Rudé armády se stala Stalingradská bitva.

    Nacistické  jednotky zahájily útok na Stalingrad 17. srpna 1942. Urputné  boje trvaly déle než tři měsíce. I zde Hitler vyhlašoval, že dobytí Stalingradu je otázkou krátké doby. Situace skutečně nebyla lehká – nepřátelská vojska okupovala v té době obrovské území SSSR o rozloze asi 180 000 km2, na němž před válkou žilo kolem 80 mil. obyvatel. Přesto byl Stalingrad ubráněn a sovětská vojska přešla 19. listopadu 1942 do protiútoku. Nic nemohlo zastavit jejich vítězný boj. Přes urputný odpor nacistických jednotek 30. ledna 1943 6. německá armáda u Stalingradu kapitulovala, maršál Paulus a 24 generálů padlo do zajetí. Ztráty byly pro nacistické Německo takové (1, 5 mil. mužů, 35 000 tanků, 3 000 letadel atd.), že se katastrofálně projevily na celkové strategické situaci a od základů otřásly celou válečnou mašinérií hitlerovského Německa.

    Vítězství  Rudé armády u Stalingradu znamenalo začátek zásadního obratu ve válce ve prospěch Sovětského svazu a začátek hromadného vyhánění nepřátelských vojsk z jeho území. Od té doby až do konce války drželo sovětské velení strategickou iniciativu plně ve svých rukou.

    Stalingradská  bitva i další významné události na bitevních polích, jako např. bitva u Kurska, přispěly k tomu, že proti nacistickému Německu stály takové sovětské jednotky, jejichž operace byly vědecky přesně zpracovány, analyzovány všechny jejich faktory, předpovězen jejich průběh i závěr. K těmto vysokým kvalitám přispěly zkušenosti z předcházejících bojů a zápasů.

    Velitelé  sovětských vojsk se mnohému naučili – např. organizovat velké tankové bitvy ve spojení s dělostřelectvem a letectvem.

    Tyto vlastnosti se projevily zejména  v rozhodujících úspěších viselsko-oderské operace a berlínské operace.

    I když přípravy na provedení viselsko-oderské operace si vyžadovaly čas, Stalin vyhověl prosbě W. Churchilla o její  uspíšení v době, kdy západní spojenci se po útoku německých jednotek v Ardenách ocitli ve značné tísni. Operace viselsko-oderská byla zahájena již 12. ledna 1945. Nyní začala konečná fáze této války, jejímž cílem bylo nejen vyhnání nepřítele z okupovaných území, ale úplná porážka fašismu jako státního a politického zřízení.

    Nesmíme ovšem zapomínat, že nešlo jen o bojové umění velitelů  a celé armády, ale že k vítězství přispělo úsilí obyvatel na východ od Uralu, ale i v územích bezprostředně válkou ohrožených. Byla vytvořena nerozborná jednota mezi frontou a zázemím.

    Západní historiografové zveličují nesnáze sovětského vedení po 22. červnu 1941. Fakta však hovoří o tom, že již 27. června 1941 rada lidových komisařů přijala usnesení o evakuaci lidí, materiálních statků a výrobních prostředků z ohrožených oblastí. Usnesení bylo ihned uváděno v život – od července do listopadu téhož roku bylo do východních oblastí přemístěno 1523 průmyslových podniků a do konce téhož roku železnice přepravily zhruba 1,5 mil. vagónů evakuačních nákladů. Závody i zemědělská družstva ve východních částech Sovětského svazu bez oddechu vyráběla vše, co fronta potřebovala – od zbraní po potraviny, léky a oblečení rudoarmějců. Zde nešlo o formální hrdinství, ale promyšlené a přesně naplánované úsilí v poměrně krátké době zajistit pro frontu to nejdůležitější.

    Tyto skutečnosti zároveň vyvracejí lživá tvrzení  o tom, že sovětský lid svoje vedení nenáviděl a pracoval jen z přinucení.

    Oceňujeme samozřejmě i spolupráci spojenců a jejich podíl na celkovém vítězství, zejména když konečně 6. června 1944 – po opakovaných slibech od r. 1942 – byla vyloděním západních spojenců v Normandii otevřena 2. fronta.

    V této souvislosti je vhodné připomenout:

    Když  na jaltské konferenci v únoru 1945 W. Churchill děkoval Stalinovi za pomoc (mínil tím zahájení viselsko-oderské operace v dřívějším termínu, než bylo plánováno) a vyslovil “hluboký obdiv”, Stalin odpověděl, že: “Sovětské velení zahájilo útok dokonce před plánovaným termínem. Sovětská vláda to považovala za svou povinnost spojence, i když v tomto směru nebyla vázána formálními závazky”. Tím připomněl západním politikům období, kdy v prvních letech války Rudá armáda sváděla těžké boje, a tito politikové nejenže nepřemýšleli o své morální povinnosti ke spojenci, ale soustavně porušovali vlastní závazky o otevření druhé fronty.

    Situace na frontách se ve dnech jaltské konference vytvořila tak, že západní politikové museli uznat: bez aktivní účasti Sovětského svazu nebyly Spojené státy a Velká Británie schopny zdolat hitlerovské Německo.

    Při hodnocení bojů Velké vlastenecké války nelze opomenout podíl naší československé jednotky. Pod vedením generála Ludvíka Svobody bojovali její příslušníci u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerekve, dělostřelci výrazně u Jasla, celá jednotka pak v  Karpatsko-dukelské operaci a při postupném osvobozování naší vlasti. Pomoc naší jednotky při těchto bojích byla sovětským velením vysoce hodnocena. Ludvík Svoboda byl uznáván jako výborný velitel. Maršál Koněv ve svých Pamětech o něm píše, že “to byl člověk ukázněný a neobyčejně statečný”. Často se objevoval v bojových sestavách svých jednotek, takže ho Koněv musel požádat, aby ze sebe nedělal samopalníka ani v kritických okamžicích – má význam především jako velitel sboru. Dále maršál Koněv: “Svoboda byl opravdovým lidovým hrdinou, jedním z nejudatnějších lidí, jaké jsem kdy znal.”

    Ještě  několik slov k bitvě o Berlín. I zde dochází k různým dezinterpretacím, obyčejně úmyslným.

    Tak např. jsou uváděny značné ztráty sovětských vojsk. Maršál Žukov ve svých Pamětech uvádí: “O Berlín se bojovalo na život a na smrt. Ze všech částí Sovětského svazu zde bojovali naši  lidé, aby dokončili spravedlivou válku proti těm, kdo vztáhli ruku na svobodu jejich vlasti. Mnohým se ještě nezacelily rány z minulých bojů. Ranění neopouštěli své bojové sestavy. Každý chtěl kupředu. Všichni, jako by ani neměli za sebou čtyři roky těžké války, dostali nový elán, aby dovršili veliké dílo – vztyčili v Berlíně prapor vítězství.”

    Válka skončila podpisem dokumentu o bezpodmínečné kapitulaci Německa v Berlíně – Karlshorstu 9. května 1945 0 hodin 43 minut. Oslavy Dne vítězství započaly 9. května 1945 v ranních hodinách.

    Blíží  se dny osvobození – sdělovací prostředky se patrně  budou zase předhánět v zamlžování historických skutečností, v násilné aktualizaci, hlásání polopravd ještě všelijak pokroucených – proto jsme považovali za správné uvést objektivní fakta historicky doložená.

    Události let 1939 – 1945 by zároveň měly být mementem pro všechny občany – připomeňme si slova generála Ludvíka Svobody: “Nikdy nezapomeňte, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikého úsilí a velikých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět.”

V Brně dne 6. 1. 2010 

Z historických dokumentů a pamětí účastníků Velké vlastenecké války – maršálů Žukova, Koněva a autorů Jemeljanova a Berežkova zpracovala PaedDr. Jiřina Sýkorová