Je možné říci, že dnešní Rusko překonalo do j. m. propad svého mezinárodního postavení, který začal za Gorbačova a byl výrazně pohlouben za prezidentování Jelzina.
Gorbačov poč. 90. let min. století v podstatě předal celou východní Evropu a Balkán, tradiční zájmové oblasti ruské říše i SSSR, otevřel dveře obklíčení Ruska státy NATO a umožnil USA prosadit se v Evropě jako jediná mocnost. Ty se ujaly své funkce jako rozhodující činitel přeměny východní Evropy v doménu vlastního vlivu i změny politických režimů, do j. m. na nich závislých. USA se dostaly do bezprostřední blízkosti Ruska a cílevědomě uplatňovaly svůj vliv i na řadu postsovětských republik po Jelcinem inscenovaném rozpadu SSSR. Na Balkáně si otevřely cestu k dokonalejšímu ovládnutí prostorů Blízkého a Středního východu.
Ve skutečnosti byly zbourány 2 pilíře evropské bezpečnosti a stability. Již Gorbačov při jednání na Maltě s americkým prezidentem (konec 1989) opustil uspořádání podle Jaltské konference, později, při jednání 4+2 (1990) obětoval NDR a tím i principy Závěrečného aktu konference v Helsinkách.
Jelcin tuto neblahou tendenci úpadku mezinárodní prestiže Ruska prohloubil. Značné kapacity a majetek byl „zprivatizován“ novými oligarchy, pod kontrolou amerických monopolů. Zahraniční politika Ruska byla podlézavou vůči zájmům USA.
Již za Gorbačova nastal rozklad sovětské armády, propukaly národnostní konflikty, armáda nebyla schopna je silově řešit (bez politické vůle vedení). Stagnace ekonomiky v průběhu 80. let prohloubený perestrojkou způsobil, že SSSR nebyl schopen reagovat na rozsáhlé zbrojení na vysoké technologické úrovni, realizované R. Reaganem. Za Jelcina byl tento proces dokonán. Armáda prošla morálním rozpadem i technickým úpadkem, ekonomika nebyla schopna zabezpečit její potřeby.
Podepsané vojensko-politické smlouvy O snížení ozbrojených sil ve střední Evropě (1991) i tzv. START 1 ve svých důsledcích oslabily sílu Ruska ve vztahu k novým realitám (rozpad VS) i proto, že USA START neratifikovaly (formálně jej dodržovaly). Rozpoutáním vnitřních konfliktů byla ohrožena i celistvost Ruska (např. Čečensko). Od počátku existovaly i prognózy jeho rozpadu (viz. Zb. Brzezinski – Velká šachovnice), spojené s globální strategií USA, nedopustit obnovení velmocenského postavení Ruska (B. Clinton 1996). Rusko mělo být dovoleno být pouze regionální mocností.
Putin převzal Rusko vnitřně rozvrácené, mezinárodně oslabené tak, jak v historii tomu nikde nebylo. V prvé řadě usiloval o vnitřní upevnění Ruska. Zajistil sice beztrestnost Jelcinovi, ale rozešel se postupně s „rodinou“ a vlivovými skupinami oligarchů s nimi spojených reorganizoval územní uspořádání země (7 federálních okruhů, jmenování gubernátorů). Vláda po 10 letech znovu získala kontrolu a politickou moc na celém území federace.
V zahraniční politice prohluboval Putin spolupráci Ruska a NATO, posiloval pozice vůči USA, vstoupil do řešení mezinárodních problému (boj s terorismem). Umožnil vzdušný transport USA do Afghánistánu přes území Ruska. (Počítal se změnou postoje Ameriky vůči terorismu v Čečensku. To se v delší perspektivě nestalo a vláda Spojených státu dále politicky podporovala čečenský separatismus a byla přinejmenším shovívaná k jeho zahraničnímu vyzbrojování.) Nicméně vstřícnost Putina přispěla k zabezpečení jižní sféry okolo Ruska i proti většímu rozšiřování terorismu přes jižní hranici do Ruska.
Z hlediska globální politiky má pro Rusko rozhodující význam utváření vztahů a vývoj vzájemného poměru sil s USA a NATO. Pro vládu Putina mělo značný vliv na úroveň těchto vztahů, že souběžně s ním po celou dobu vládl v USA prezident G. Bush ml., jehož představy o jedinečné roli Spojených států i metod jejího prosazování měly až chorobně nebezpečnou povahu pro světovou bezpečnost. Rusko nepovažoval za rovnocenného partnera. Jeho politika vedla ve vzájemných vztazích k prohlubování nedůvěry, která byla srovnatelná s obdobími studené války v 50. a 1. pol. 80. let min. Století.
Putinova politika vůči USA sice strategicky směřovala k posílení pozice Ruska, ale zejména z počátku byla dána pozicí slabého vůči nejsilnější mocnosti a do j. m. Naivitou v úmysly Bushovy vlády. Sužován terorismem v Čečensku a jeho podporou zvenčí se aktivně přihlásil k boji proti terorismu ve světě. Podporou USA k využívání teritorií bývalých svazových republik dopustil, aby v nich byly vybudovány US vojenské základny, přihlížel, jak USA podporou barevných revolucí na Ukrajině a v Gruzii pomohly v nich vytvořit nacionalistické režimy, vysloveně proti-rusky zaměřené. USA vstoupily do postsovětského prostoru, uplatňovaly zde svůj vliv i zpravodajské působení proti Rusku. To ohrožovalo bezpečnost i celistvost země.
Původně podpořil i rezoluci OSN proti Iránu iniciovanou Spojenými státy. Teprve v Mnichově u únoru 2007 se vyslovil pro zastavení sankcí a pro jeho právo na mírové využívání atomové energie. Současně ale Rusko rozvíjelo s Iránem spolupráci, vč. Vojensko-technické, posilováním jeho PL a AR obrany.
Začal hledat spojence i spolupráci v Jižní Americe. Navázal hospodářské i vojensko-politické vztahy s Venezuelou, obnovil do j.m. I vztahy s Kubou. Znovu se začalo mluvit o obnovení tamní vojenské průzkumné základny, neuváženě uzavřené (spolu se základnou ve VSR) r. 2001. Tyto aktivity byly vyvolány rozmisťováním základen USA-NATO okolo Ruska i plány na radarový a antiraketový štít USA v ČR a Polsku.
Putin byl mnohými vlasteneckými silami kritizován i za uzavření nové smlouvy START, která stavěla Rusko do nerovnoprávného postavení v počtech nosičů i jaderných hlavic i tím, že nadpočetné měly být v Rusku likvidovány, v USA pouze staženy z operačního stavu. (Podobně tomu bylo se smlouvou z r. 1987 o raketách středního doletu a operačně taktických raketách).
Vážným problémem pro Rusko bylo odstoupení USA od smlouvy SALT 1, její části o protiraketové obraně obou zemí a návrat Bushovy administrativy k programům vojenského využití kosmického prostoru, zahájenému R. Reaganem.
Tyto aktivity Bushe vedly nakonec k jistému vystřízlivění Putina a k zaujetí realističtější pozice.
Podobně tomu bylo i se vztahy k NATO. V r. 1997 byl uzavřen v Římě tzv. „Ustavující akt o vztazích NATO Rusko“. Rusko má u NATO svého velvyslance a naopak. První zjevné rozpory začaly již r. 1999 agresí NATO proti Jugoslávii a vytvářením základen na Balkáně. Rovněž přijetí pobaltských republik do NATO vyvolalo odpor Ruska. To nesouhlasilo ani s negativním vztahem USA vůči funkci OSN (objektivně tím byla oslabována pozice Ruska jako stálého člena RB OSN) či OBSE. NATO deklarovalo svoji přítomnost u hranic Ruska i summitem v Litvě r. 2005, kdy tato země nabídla svoje zkušenosti ze vstupu do NATO Ukrajině. Měla být rovněž připravena konference o situaci na sev. Kavkaze.
Nejvážnější problém ve vztazích Ruska a USA v závěru Bushova i Putinova prezidentování vyvolaly plány USA na umístění systému AR obrany v Polsku a ČR. Nesmyslnost tohoto systému vůči nebezpečí z Iránu či dokonce z KLDR je zřejmá, naopak jeho špionážní možnosti vůči Rusku a jeho funkce v případě preventivního jaderného úderu proti Rusku nutně musely vyvolat ostrou diplomatickou, ale i vojensko-obrannou reakci Ruska.
Přes tyto složitosti, které utvářely mezinárodní postavení i zahraniční politiku, předal Putin Rusko po 8 letech v jiné, silnější pozici. To je nesporné a bylo také jedním z hlavních činitelů popularit Putina. Obnovil národní hrdost a city ruského národa, který se oprávněně pokládá za velký a dějinotvorný.
Za 8 let vlády Putina dochází rovněž k jistému obnovení státní kontroly nad vojensko-průmyslovým komplexem země, k podpoře vědecko-výzkumné činnosti a postupné, byť pomalé, modernizaci Ruské armády. Byly vyvinuty nové typy strategických raket, nové typy letounů všech kategorií, vč. Strategický bombardérů, byla zdokonalována schopnosti protivzdušné i AR obrany. Byly tím spoluvytvářeny předpoklady pro obnovení silného mezinárodního postavení Ruska, za podmínek jeho trvající ekonomické slabosti (ve vztahu k USA a EU) a politicky nepevné mezinárodní pozice. Na Rusko byl vyvíjen neustálý nátlak pro údajnou absenci demokracie, deklarován odpor proti zvyšování jeho podílu na řešení evropských i celosvětových záležitostí.
Rusko velmi usilovně posilovalo svoji spolupráci s některými post-sovětskými republikami, zejména středoasijskými a spolu s nimi se zapojilo do vytvoření tzv. Šanghajské organizace (ŠOS) v jejímž rámci rozvíjí obchodní výměnu a hospodářskou spolupráci zejména s ČLR a Indií. Její součástí je také spolupráci vojensko-politická, technická i operačně taktická. Zabezpečovalo svoji jižní hranici vzájemnou spoluprácí s vládami Iránu a Pákistánu. ŠOS spojuje Rusko, Čínu s bývalými sovětskými republikami Kazachstánem, Uzbekistánem, Kirgistánem a Tádžikistánem. Pozorovateli jsou Indi, Irán, Pákistán, Mongolsko. ŠOS spolupracuje i se státy ASEAN. Země šosu tvoří 4/5 asijského kontinentu s 2,5 mld. obyvatel. Spolu se spolupracujícími zeměmi tak prakticky spojuje země téměř celé asijské a tichomořské oblasti. Již tento pohled svědčí o významu této organizace jako protiváhy globální politice USA, EU i NATO. Rozvazuje Rusku ruce od závislosti na ekonomické spolupráci pouze se západní Evropou, příp. USA. Upevňuje jeho pozici jako asijské mocnosti, má pro Rusko důležitý význam bezpečnostní.
Vztahy s ČLR jsou dokonce mnohem lepší, než tomu bylo za existence SSSR. Rozdílná společenská zřízení nejsou na překážku. Naopak, obě země si přestaly konkurovat ve sféře ideově politické i ve vztahu k různým hnutím ve 3. světě i v mezinárodním kom. Hnutí. Převážily společné zájmy ekonomické i zájem na oslabení unipolárního charakteru světových vztahů, na udržení míru i nezávislosti řady států, ohrožovaných Bushovou strategií „osy zla“. Důležitou roli v upevnění mezinárodního postavení Ruska i jeho obranyschopnosti mělo (a má) sblížení, hospodářská i obranná spolupráce s Běloruskem. Jeho území zajišťuje i možnosti spojení s Kaliningradskou oblastí, užší styk na početné ruské menšiny v pobaltských republikách.
Nové vedení Ruska Medveděv-Putin mohlo o tyto výsledky svoji zahraniční politiku opřít, i když na začátku jejich spoluvlády doznívala Bushova destruktivní politika.
Medveděv od počátku své funkce je nucen řešit všechny dosavadní problémy, byť v jiné kvalitě, a současně se střetl s novými negativními realitami. Propukla globální finanční, ekonomická a politická krize ve světě, která se pochopitelně projevila nejen ve vnitřní ekonomice Ruska, ale i jeho zahraničních obchodních vztazích. Rusko bylo z počátku posilováno značnými devizovými rezervami, které mohlo použít k řešení vnitřních dopadů krize, současně ale vážně ohrožováno ekonomickými spojeními s vnitřní finanční stabilitou USA. Podobně jako ČLR odkoupilo značné státní dluhopisy Spojených států. Ruské firmy tam investovaly poměrně vysoké finance. To svazuje nejen ekonomiku, ale i politiku obou zemí a společný zájem na překonání krize. Nesporně vytváří základnu pro další spolupráci.
Druhým problémem, který přetrval, je pokračující tlak NATO na posun svých aktivit okolo hranic Ruska. Stálým bodem jednání R NATO byly a jsou otázky rozšiřování na Balkán, ale zejména přijetí Ukrajiny a Gruzie za členy. Právě této skutečnosti a závěru Bushovy vlády využil Saakasvili k rozpoutání konfliktu vůči Jižní Osetii. Ten měl deklarovat společnou politiku Gruzie a NATO proti Rusku. Rázný zákrok Ruska sice zhoršil vztahy Ruska k USA i NATO, současně ale zpochybnil přijetí Gruzie (i Ukrajiny) do NATO a dal jasně najevo obhajobu ruských zájmů, schopnost a odhodlání je bránit.
Spojené státy i Evropa Rusko, přes objektivní mocenské rozpory ekonomicky i politicky potřebují. Vystoupení Ruska dalo najevo, že období pouhého přizpůsobování se mezinárodnímu tlaku skončilo.
Zahraniční politika Ruska za poslední roky znovu nabyla široký (celosvětový) rozměr. Řešení mnoha problému Evropy, Asie i Jižní Ameriky bez spolupráce či v konfrontaci s Ruskem je stěží možné. To nabízí alternativu: spoluúčast na jejich řešení. Mezinárodní vztahy dostávají postupně jiný charakter než na přelomu století. Ztroskotalo úsilí Spojených států o jedinovládu a začíná se prosazovat multilaterální podoba světového uspořádání. Vedle dalších, objektivních i subjektivních činitelů na tom má nesporně zásluhu i zahraniční politika Ruska.
Její realizace dostala nástupem B. Obamy do funkce amerického prezidenta nové možnosti. Ty se začínají projevovat nejen ve vzájemných vztazích, ale i v možnostech řešení dalších mezinárodních problémů, ke kterým může Rusko přispět (např. Irán, Afghánistán, palestinská otázka a další). Znovu jako za bipolarity se ukazuje význam rusko-amerických vztahů. Tím nijak nepředjímám možnosti nějakého obnovení dvoupólového mocenského uspořádání. Objektivně k tomu nemá Rusko schopnost a je zřejmé, že tuto schopnost, v důsledku avanturistické politiky Bushe ml. i současného oslabení, ztrácí i USA.
Ruská zahraniční politika má v současnosti velmi široký mnohostranný charakter. Upevnění vnitřní situace, relativně vysoký růst HDP, i když se neobráží ve zvýšení životní úrovně většiny Rusů, i podpory veřejnosti realizovanému kursu zahraniční politiky, dala ruskému vedení nové sebevědomí a podněty. Občané těžko nesli úpadek mezinárodního postavení vlastní země.
Hlavními tématy nynějších vztahů a jednání Ruska se zahraničními partnery jsou otázky dopadů a překonání světové krize. O tom jsou vedeny rozhovory na dvoustranné i mnohostranné úrovni.
Nástupem Obamy se znovu vrátily na stůl záležitosti snížení jaderného ohrožení a vůbec vojenského uvolnění mezi oběma zeměmi i ve světě. Znovu se otevírají i další otázky, dosud sporné, nebo rozdílných stanovisek (Iránu, Palestiny, Afghánistánu, obecné problémy demokratizace mez. Vztahů). Obrat nastal, po Kavkazské krizi, také ve vztazích mezi Ruskem a EU a NATO. Důsledkem Bushovy politiky byly až do konce jeho funkčního období i složité vztahy Ruska k těmto subjektům. Medveděv za návštěvy Berlína ještě v červnu 2008 vyjádřil znepokojení nad sužováním prostoru pro vzájemné porozumění i nedostatek předvídatelnosti ve vztazích mezi Ruskem a Západem. Rusko odstoupilo (podmíněně) od Smlouvy o omezení konvenčních sil a zbraní (XII. 2007) a v souvislosti s radarovými plány USA i se záměry na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO.
Již v listopadu 2008 na summitu EU- Rusko v Nice se projevila objektivní potřeba vzájemné spolupráce a téma rozporů ohledně Kavkazského konfliktu ustoupilo do pozadí. Byl potvrzen oboustranný zájem na spolupráci ve velmi širokém spektru. Velkou zásluhu na tom mělo i francouzské předsednictví. Tato tendence byla potvrzena na jednání šéfů diplomacie zemí NATO v březnu v Bruselu. Tím byl završen proces postupného oteplování (bez ztráty tváře) od konce r. 2008 formou rozhovorů na úrovni velvyslanců. MZV pak rozhodli o obnovení formálních vztahů Rady NATO s Ruskem, přerušených předchozího léta, vč. Úrovně ministrů. Tématy mají být nejen vzájemné otázky, ale i širší problémy zabránění šíření ZHN (zřejmě s ohledem na Irán a KLDR), boj s terorismem, spolupráce v Afghánistánu.
Rusko a EU rozvíjejí velmi širokou, zejména Hospodářskou spolupráci. Ta se, podle Lavrova, rozvíjí rychleji než růst HDP v Rusku, spolu s ČLR a USA, je největším partnerem EU, na EU připadá více než 50% ruského zahraničního obchodu. EU uplatnilo 70% svých zahraničních investic v Rusku z celkového množství. Závislost obou partnerů na vzájemné spolupráci je objektivní realitou. Rusko ovšem neusiluje o vstup do EU. Jeho velikost i geografická poloha mu diktují nezbytnou svobodu v rozhodování.
Ovšem vztahy mezi Ruskem a EU-NATO nejsou ani nadále bezproblémové. NATO současně s normalizací vztahů zdůraznilo, že přetrvávají rozpory ohledně Gruzie. Manévry NATO v Gruzii od 6. 5. 2009 to potvrzují. Bohužel zúčastnila se jich i jednotka AČR. Rozdílné názory byly také vysloveny na mezinárodní konferenci o bezpečnosti v Mnichově v únoru 2009. I tam ale převážil deklarovaný zájem o řešení sporných otázek.
Rusko se cítí ohroženo i záměrem EU o vytvoření tzv. Východního partnerství s několika postsovětskými republikami, vč. Běloruska. Zde je přímý záměr jasny, ovlivnit vnitřní poměry v této neposlušné zemi. Lukašenko pod vlivem krize projevil vstřícnost, chce vyjít z izolace.
Zejména je ruské vedení znepokojeno protiruskými náladami, které v některých republikách se v této souvislosti projevily. Tato iniciativa EU určitě směřuje proti zájmu Ruska na vytvoření společného ekonomického i politicko – vojenského prostoru se státy na území bývalého SSSR. Východní partnerství se může stát jakousi náhradou za včlenění těchto zemí do NATO.
V poslední době, při zlepšení vztahů Rusko – NATO se objevily i spekulace o vstupu Ruska do paktu. K tomu jeden z představitelů Ruska prohlásil, že Rusko je velmoc a velmoci bloky vytvářejí a nikoliv do nich stupují. Prohlášení nepříliš diplomatické, nicméně reálné, svědčící o novém ruském sebevědomí.
Dominantou r. 2009 se stala příprava a průběh návštěvy prezidenta USA v Moskvě v červnu. Obama přijel s manželkou i dcerami. Medveděv je pozval do soukromého sídla v Gorki na večeři. To mělo vyjádřit nejenom společný zájem, ale i novou atmosféru vzájemných vztahů.
Hlavním problémem byly Obamou dlouhodobě vyslovované záležitosti jaderného odzbrojení. Téma bylo nastoleno i v souvislosti s vypršením smlouvy START 1 koncem roku. Tedy ji, nahradit, případně rozšířit její závazky. Příprava těchto jednání nebyla jednoduchá a vyvolala řadu názorů a komentářů na obou stranách.
Z Ruské strany zazněly od počátku pozitivní, ale i střízlivé ohlasy na Obamovo prohlášení o likvidaci JZ.
V první řadě byla od počátku tato otázka spojována s odstoupením USA od protiraketového systému ve východní Evropě. Současně byly opakovány ruské nabídky na spoluúčast USA a AR obraně spolu s Ruskem.
Druhým problémem jsou plány na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Rusko trvá na tom, že je nutné s ním jednat a eventuelní přijetí podmiňuje vlastním souhlasem.
V jednání o snížení JZ představitelé armády RF vyslovovali požadavky na současné snížení hlavic i nosičů, i těch hlavic, které nejsou umístěny na nosičích.
Komplexní řešení by mělo přihlédnout nejen k arzenálu Spojených států, ale i dalších členů NATO. Potenciál po snížení má také zajisti bezpečnost Ruska ve vztahu k Indii, Pákistánu, KLDR, příp. Izraele, ale především proti Číně. Čísla, která navrhovala americká strana, podle některých názorů, by nestačila na současné odstrašení USA a ČLR.
Připravované prohlášení (deklarace) měla být právně závazná pro stanovení principů jednání o konečné smlouvě její verifikaci (zřejmě podle START 1).
Obamova návštěva proběhla na vysoké diplomatické úrovni. Mezi přestaviteli obou zemí byly zřejmě navázány přátelské vztahy s vysokým stupněm důvěry. Výsledky tomu odpovídají.
Podepsaný dokument o snížení JZ je nazván „Společné chápání otázek o dalších sníženích a omezení strategických útočných zbraních. Otevírá prostor pro uzavření konečné dohody do konce r. 2009.
Medveděv vyšel Obamovi vstříc a podepsal s ním souhlas s tranzitem vojenské techniky a zbraní USA do Afghánistánu přes území RF.
Dokonce byl podepsán i dokument o rozvíjení spolupráce mezi ozbrojenými silami obou území. Vedle dalších bylo podepsáno Prohlášení o vytvoření Rusko – americké prezidentské komise, která má projednávat široké spektrum otázek, od vojenské spolupráce a spolupráce vojenských rozvědek až po sportovní záležitosti.
Obama na tiskové konferenci k výsledkům jednání prohlásil: „Mědveděv i já chceme zastavit soupeření“.
To vše jistě vyvolává velká očekávání, záleže ale bude na dalších konkrétních krocích. Oba prezidenti jsou a budou pod tlakem různých dalších situací ve světě i vnitřních zájmových skupin. Lze předpokládat, že pod tímto tlakem bude více Obama než Medveděv. Ten se již střetl s kritikou, že je vůči Rusku příliš ústupčivý.
Obama respektoval i vnitřní mocenskou situaci v Rusku a sešel se s V. Putinem. Pili spolu čaj. Putin připomněl nepřátelskou politiku Bushe a vyjádřil s pro nové vztahy. Také sdělil prezidentovi vážné ruské zájmy vůči sousedům, kde žijí milióny rusů (jen na Ukrajině 17 miliónů). Tématem byla i Gruzie. Tento počin je jistě důležitý pro budoucnost v případě druhého zvolení Obamy a znovuzvolení Putina v r. 1912.
Rusko cílevědomě diverzifikuje svoje nosič plynu a ropy do Evropy, s možností vyhnout se území Ukrajiny a Běloruska. Ještě Putin podepsal s kancléřem SRN dohodu o výstavbě plynovodu do Německa po dně Severního moře, tzv. Nord Stream (proud, větev). V současnosti jsou dokončována jednání o jižní větvi po dně Černého moře do Bulharska, Srbska a dále, v konkurenci se západním projektem NABUCO. Ten je oprávněně v Rusku hodnocen jako nejen konkurenční, ale i přímo protikladný politickým zájmům Ruska a jeho spolupráci s Evropou.
Rusko si je vědomo významu svého surovinového potenciálu pro zahraniční politiku i ekonomickou spolupráci. Proto věnuje této problematice velkou pozornost. V souvislosti s novými nalezišti na Sibiři, po nedávné návštěvě (červen 2009) Ruska (Jekatirinburk), při příležitosti summitu Šanghajské organizace, přijal Medveděv předsedu Čínské národní rady v Kremlu. Tam byla podepsána smlouva, podle které Rusko dodá Číně za 20 let 300 mil tun ropy, v ceně více než 100 mld. Dolarů. Ruští specialisté se mají podílet na atomové energetice Čína i na výstavbě rektoru rychlých neutronů.
ČLR je pro Rusko významným ekonomickým partnerem. Disponuje po USA největší ekonomikou. Čínská národní banka poskytne Ruské bance pro vnější ekonomické vztahy kredit 700 mil dolarů na podporu obchodu s Čínou.
Rozhovory se zabývaly i politickými otázkami. Medveděv sdělil stanovisko k jednotné Číně, vč. Thajvanu a Tibetu. Čínský host naopak vyjádřil pochopení pro ruské mírové úsilí na Kavkaze.
O významu této spolupráce svědčí i četnost setkání představitelů obou zemí. V minulém roce se uskutečnilo pětkrát. Čínský prezident se setkal i s Putinem, se kterým jednal o dopadech krize i o stabilitě ruko-čínských vztahů. Obrat obchodu obou zemí v r. 2008 činil 56 mld. dolarů.
Sibiřský plyn a nafta mají směřovat i do dalších asijských zemí: Japonska, jižní Korey. Za návštěvy Putina v Japonsku byly stanoveny další směry vzájemných vztahů. Putin vyzval Japonce ke spoluúčasti na modernizaci Sibiře i v přípravě olympijských objektů pro Soči 2014.
O ekonomické výhodnosti těchto styků na východě nelze pochybovat. Rusko tím řeší i snížení závislosti na vývozu ropy a plynu do Evropy. Doposud je do zn. Míry závislé na tzv. petrodolarech. Ruské vedení si uvědomuje možné důsledky této závislosti a chce nastartovat rozsáhlý proces modernizace nosných oborů, schopných konkurence na světových trzích. Medveděv vzal za to osobní garance.
Světová krize vyvolala také potřebu společných kroků jak jí čelit. Z iniciativy Medveděva se konalo v Petrohradě (červen 2009) celosvětové obilní fórum za podpory Potravinové a zemědělské organizace OSN. Následovalo hned za ekonomickým fórem. Rusko nabízí své značné kapacity produkce obilí pro světový trh (je 4. Největším vývozcem) ve prospěch hladovějících zemí. Navrhuje vytvořit obilní svaz s Ukrajinou a Kazachstánem.
Summit EU – Rusko v Chabarovsku v červnu letošního roku. Byla to již 23 vrcholná schůzka těchto subjektů. Posoudila celý komplex oboustranných vztahů v rámci strategického partnerství. Rusko vyjádřilo nespokojenost s chystaným tzv. Východním partnerství EU, do kterého mají být zařazeny: Ukrajina, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, Moldávie i Bělorusko. Je to další pokus o proniknutí do postsovětského prostoru.
Nicméně Rusko přišlo s novými iniciativami: o nové právní základně v oblasti energetiky, s cílem zabezpečit energetickou bezpečnost Evropy a také vytvořit novou architekturu euroatlantické bezpečnosti cestou dohod. Návrhy předložil již dříve ruský prezident. Zajímavou iniciativou je návrh na uzavření nové smlouvy o evropské bezpečnosti (vliv ZA helsinské konference je dávno politikou Západu značně oslaben, ne-li zlikvidován).
Chabarovsky byl vybrán proto, aby Evropa pochopila ruský rozměr a tím i lépe porozuměla problémům Ruska a jeho politice.
Půl roku po Kavkazském konfliktu se vztahy Ruska a EU ustálily na předchozí úrovni. Dokladem toho byla i pravidelná schůzka (1x za půl roku) s trojkou EU ministra Lavrova. (Předsedající EU MZV ČR v 1. pol. 2009, Švédska – nový přesedající po ČR a Javiera Solany.)
Nad geostrategickými a politizovanými přístupy ze strany EU převážily zájmy Evropy o politickou a hospodářskou spolupráci.
Nedílnou součástí silné zahraniční politiky, vedle ekonomické výkonnosti, je zabezpečení obranyschopnosti země. To platí obecně, chápou to i Rusové. Přijetím nové vojenské doktríny byl zahájen proces restrukturalizace a modernizace armády v celé triádě, v první řadě strategických zbraní pozemních, vzdušných i námořních. Gruzínský konflikt na jedné straně prokázal tradiční vysokou bojovou morálku ruských vojáku, do j. m. i řízení, ale současně odhalil zaostávání v monitorování bojiště, v průzkumných a naváděcích systémech a komputerizaci bojiště. Několikaletý plán modernizace ruské armády má obnovit její špičkovou výkonnost.
Rusko dalo v nedávné době najevo i širší globální ambice účastí na manévrech ve Venezuele, přeletem strategických letounu na Kubu s hypotetickou možností letišť i demonstrací odhodlání v zabezpečení ruského podílu na využití oblasti Arktidy. Aktivity v LA mají jistě svůj demonstrativní charakter, ale naznačují i možné kroky proti tlakům NATO či USA, vč. Antiraketového systému ve východní Evropě.
Závěrem:
Rusko znovu od počátku století vystupuje stále více jako sebevědomý a důležitý subjekt mezinárodní politiky. Prosazuje multipolární povahu v uspořádání světa s demokratickými právy všech zemí.
Současně obhajuje znovu vlastní zájmy ve svém sousedství i v širším prostoru. Umožňuje mu to přetrvávající strategický potenciál i zlepšující se ekonomika. Přesto hospodářská slabost ve vztahu k USA, EU i Číně limituje jeho váhu na mezinárodním poli. Rusko je také zranitelné závislostí růstu ekonomiky a zdrojů především na exploataci a vývozu surovinového bohatství. Pokles cen ropy a plynu v nedávné době vážně poškodil jeho ekonomiku. Stejně tak využívání nových zdrojů v Africe či v LA by snížilo význam Ruska jako partnera (ekonomického i politického) a vedlo k zastavení hospodářského růstu doma. Ruské vedení si to uvědomuje a hledá nová řešení, když dosavadní kroky zůstaly jen na papíře.
Rusko hranicí se všemi centry světové moci, s oblastí největší dynamiky v ekonomice (Asie a Tichomoří) i s oblastmi složitých poměrů na jihu, na rozhraní světových kultur. To určovalo jeho zahraniční politiky jak v době carského Ruska tak Sovětského svazu. Mění se pouze schopnosti a možnosti svoji politiku realizovat i její metody.
Rusko je velká země s obrovskými zdroji i lidským potenciálem. To, spolu s jeho geografickou polohou, určuje rozměr jeho zahraniční politiky.
Zbývá otázka. Bude i nadále jeho působení převážně pozitivní, dané jeho současnou silou, směřující ke spravedlivému uspořádání mezinárodních vztahů, nebo podlehne tlaku růstu vlastní velikosti a bude postupně provádět imperiální politiku? To je historické prokletí všech velmocí (podlehl tomu do j. m. i Sovětský svaz). Rusko je dnes kapitalistickou zemí a chová se podle toho a může tomuto lákání podlehnout. To by vedlo k vážným důsledkům ve střetu s dalšími velmocemi a nakonec by znovu Rusko vnitřně i navenek oslabilo. To je ale otázka pro budoucnost.
Svět potřebuje Rusko neimperiální.
Josef Kůta, Brno