Před sedmdesáti lety se narodil enfant terrible naší politické scény Miloš Melčák. V roce 2006 se nechal za sociální demokracii zvolit do Poslanecké sněmovny. Sotva usedl do poslaneckého křesla, zjistil, že styl jednání v ČSSD mu nějak nevyhovuje. Vystoupil z „rodného“ klubu a stal se společně s Michalem Pohankou nezařazeným poslancem. Tři roky se následně připravoval na svoji velkou příležitost, jak opět zahýbat stojatými vodami v České republice.
Po celou dobu existence vlády Mirka Topolánka, která disponovala pouze velmi slabým mandátem, se Melčák držel v ústraní. Nenápadně se tvářící stařík v klidu ustál likvidaci vlády, které pomohl vzniknout. Vyděsilo ho až hlasování o zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny. A rozhodl se, že to všem oplatí.
Našel si partnera v Janu Kalvodovi a společně se vydali do boje za Melčákův garantovaný bezpracný příjem. Starobní důchodce Melčák podal stížnost k Ústavnímu soudu a od té doby se skrývá. Jeho právník Kalvoda snaživě vysvětluje důvody svého klienta, stížnost obhajuje tím, že se svým mandantem bojují za demokracii. Všemi zbraněmi za mír! Nejsem si tak zcela jista, zda panu Melčákovi jde opravdu o onu deklarovanou čistotu demokratického zřízení, nebo je to pouhý projev hamižnosti. Kdyby vskutku Miloš Melčák byl tím jediným pravým demokratem na celé planetě, určitě by se rád a dobrovolně vzdal svého poslaneckého mandátu již v roce 2006, kdy totálně zradil své voliče i stranu, na jejíž kandidátce se zaskvělo jeho jméno. Stařičký Jidáš tak tehdy ovšem neučinil, naopak, svůj mandát si brání do roztrhání těla.
A zatím co se pan Melčák chichotá v ústraní, střežen státní ochrankou, politici horečně přemýšlí, co se šlamastikou, kterou jim svým „demokratickým“ krokem natropil. Malé strany pláčí, že utratily veškeré své peníze. Dva největší rivalové si málem padli do náruče a svorně odsuzují svého stařičkého kolegu. Byť ODS a ČSSD utratili za předvolební kampaň rozhodně nejvíce finančních prostředků, snaží se tvářit v tomto směru nonšalantně. Jen se také zaštiťují kouzelným slůvkem „demokracie“.
Politické špičky společně tvrdí, že byla pošlapána ona vláda lidu tím, že občanům zřejmě bude znemožněno jít k předčasným volbám. Občané by si volby přáli, protože současný stav se zdá dvěma třetinám z dotázaných (rychlý telefonický průzkum) neudržitelný. V diskusích na internetu se již objevují i konspirační teorie. Diskutéři dobře skrytí za nic neříkajícím nickem tvrdí, že pan Melčák je figurkou v rukou svého loutkovodiče. Tím článkem tahajícím za nitky má být ODS, která stále ještě nerozjela předvolební kampaň na plné obrátky. Podle jiných jím má být ČSSD, která se obává volebního debaklu. Objevil se názor, že z Vysočiny se mstí za svoji prezidentskou porážku Miloš Zeman. Dokonce jsem četla i velmi úsměvný nápad, že strůjcem odkladu voleb jsou špioni, které vyslala do ČR Ruská federace.
Tohle vše je pouze k pousmání. Smutné je, kolik stát musel vynaložit na přípravu voleb. Pokud se neuskuteční, budou to jen zbytečně vyhozené peníze. Malé strany, které postup Ústavního soudu považují za takřka likvidační, hrozí žalobami proti státu.
V internetových diskusích se lidé shodují na tom, že si to politici zaslouží. Jen si neuvědomují, že tím si to vlastně dle jejich názoru zasloužíme my všichni. Tyto reprezentanty jsme si zvolili, sami můžeme za to, že nejsou schopni se dohodnout. A my všichni si tento politický debakl zaplatíme ze státní kasy.
Autor: Kateřina Horáková